Noam Chomsky je americký profesor lingvistiky, hlavně je však znám jako doyen levicových aktivistů. V tomto ohledu má za sebou již dlouhou kariéru, je mu 93 let. Soustavně kritizoval to, co nazýval „americkým imperialismem“, ať už se jednalo o válku ve Vietnamu, nebo v Iráku. Nepřekvapivě u ruského vpádu na Ukrajinu je značně zdrženlivější.

Před pár dny kolovalo po internetu video, ve kterém chválí Donalda Trumpa, jinak svého zarputilého ideologického nepřítele. Prohlásil, že je „jediným západním státníkem“, který má „rozumné“ nápady ohledně rusko-ukrajinské války. Podle Chomského Trump navrhuje „usnadnění jednání namísto jejich podkopávání a směřování k vytvoření určitého druhu dohody v Evropě…, v níž by neexistovalo vojenské spojenectví, ale pouze vzájemná dohoda“ a „místo eskalace války přejít k vyjednávání a diplomacii a pokusit se dosáhnout dohody, která by byla zhruba v tomto duchu“. Problém s Chomského tvrzením je dvojí. Za prvé Trump nic takového nenavrhuje. Za druhé Rusko je mnohem imperiálnější mocnost, než kterou kdy byly Spojené státy.

Pak ale prohlásil, že to, co se děje na Ukrajině, se rovná „holocaustu“ a ruské bombardování nemocnic, škol a vraždění civilistů je „zlem našich časů“. Kritizoval NATO za nečinnost, zdůraznil sankce, které uvalil na Nord Stream 2, a prohlásil, že pokud by byl v Bílém domě, tak by k invazi nikdy nedošlo. „Chtěl Ukrajinu, ale já jsem mu řekl, na Ukrajinu nepůjdeš,“ popsal Trump svůj rozhovor s Putinem. Rozhodně z toho nevyplývá, že Trump by byl nějakým podporovatelem vyjednávání na Ukrajině.

Rovněž to ukazuje, jak pro západní intelektuální levici jediným agresorem a imperiální mocností je Amerika. V případě Vietnamu Chomsky rozhodně nedoporučoval „vyjednávání a diplomacii“. Projevuje se to i ve zmiňovaném interview, kde Chomsky mluví o rozšiřování NATO jako jednom z důvodů války. Přitom z Putinových projevů je čím dál tím jasnější, že hlavním důvodem pro invazi na Ukrajinu nebylo případné rozšiřování NATO, o kterém stejně všichni věděli, že nikdy nenastane, ale pocit dějinného poslání sjednotit všechny „Rusy“, kam počítá i Ukrajince a Bělorusy, v jednom státu – i proti jejich vlastní vůli.

Kritici západního zapojení na Ukrajině tvrdí, že Západ sleduje vlastní cíle a je ochoten bojovat do „posledního Ukrajince“. Jistě Západ, stejně jako Ukrajinci, chtě co největší oslabení Putinova Ruska. Ale nikdo nenutí Ukrajince bojovat, nemají za zády blokační oddíly NATO, které je při ústupu hrozí postřílet, jak bylo zvykem v SSSR za druhé světové války. Západ nemusí Ukrajince k tvrdému odporu nijak tlačit, naopak tvrdý odpor vedl k zvýšeným dodávkám zbraní. A čím se možnost ukrajinského konečného vítězství jeví reálněji, tím Západ dodává Ukrajině efektivnější zbraně.

Přitom Rusko reálně ztělesňuje to nejhorší, co levicoví aktivisté přisuzují USA. Rusko je de facto poslední koloniální impérium. Jistě, Británie, Francie, USA nebo třeba Nizozemsko stále ovládají pár ostrůvků někde v Pacifiku nebo v Karibiku. Ale jen Rusko stále ovládá obří části území, které historicky nebyly jeho. Krym byl poprvé připojen k Rusku v roce 1783 po zničení Krymského chanátu, dobývání Kavkazu si rozhodně nezadalo s ničím, co prováděli Britové například v Indii, a některé části Ruska byly připojeny relativně nedávno. Například Tuva, odkud pochází ruský ministr obrany Sergej Šojgu, se stala ruským protektorátem v roce 1912, stále však byla oficiálně nezávislým státem. SSSR byla anektována teprve v roce 1944.

Dalším typickým znakem impéria je mnohonárodnostní složení armád. Všímali si toho již staří Řekové, kdy proti nim vytáhla perská vojska, byla složena z obyvatel celé říše, včetně etnických Řeků. Británie by bez impéria neměla lidské zdroje, jak bojovat v obou světových válkách. Za Brity bojovali Kanaďané, Australané, Jihoafričané, Maoři, Indové, původní obyvatelé afrických kolonií. Britská indická armáda byla největší armádou složenou jen z dobrovolníků v historii.

Ruské vojsko na Ukrajině v zásadě kopíruje koloniální model armád, kdy „domorodým“ vojákům velí důstojníci z metropole. Stejně tak v ruské armádě jsou vysoce nadreprezentováni příslušníci etnických menšin. Ti totiž často pocházejí z nejchudších oblastí a služba v armádě je způsobem, jak se odtamtud dostat. Jedním z nejčastějších křestních jmen na seznamech ruských padlých je Magomed čili Mahomet. Na konci března deník Guardian spočítal padlé z Dagestánu, Burjatska a Tuvy. Dohromady tyto tři malé etnické republiky tvořily čtvrtinu všech oficiálních ruských ztrát na Ukrajině.

Ruskou válku na Ukrajině můžeme svým způsobem chápat jako koloniální počin. Podobně jako Francouzi se snažili získat zpět Indočínu, poté co tam za druhé světové války ztratili pozice, tak Rusko se snaží násilně zpět získat Ukrajinu. Vlastně v tomto ohledu nejsou nijak překvapivá ruská zvěrstva na Ukrajině. Koloniální války se většinou vyznačovaly větší mírou brutality než války mezi evropskými státy. Při potlačování indického povstání v roce 1857 si Britové počínali násobně krvavěji než v krymské válce proti Rusku v letech 1853–1856.

Otázkou tak zůstává, proč si Chomsky a jeho souputníci nedokážou přiznat, že jednoznačným agresorem je tu Rusko. Nejspíše protože by to znamenalo odmítnutí teze, že za vším špatným je vždy USA.