Obchodní přestřelka mezi Amerikou a Evropou přitvrdila před víkendovým summitem sedmi největších světových ekonomik G 7 v kanadském Quebecu. Právě Evropská unie a Kanada byly spolu s Čínou cílem první vlny nových cel a tarifů, které rozjel americký prezident Donald Trump. Uvalil je na hliník a ocel. A přestože největšími terči Trumpova obchodního tažení jsou Čína a Německo, které mají se Spojenými státy největší obchodní přebytky, kancléřka Angela Merkelová se rétoricky držela zpátky. Hlavní role útočníka na Trumpova cla se ujal francouzský prezident Emmanuel Macron. Ten dorazil do Quebecu s předstihem už ve středu a po boku svého kanadského hostitele Justina Trudeaua začal Trumpa ostře kritizovat. Cla rovnou prohlásil za „ilegální“. Donald Trump okamžitě vyrazil do protiútoku přes svůj Twitter. „Proč Evropská unie a Kanada lidem neřeknou, že roky využívají masivní obchodní cla a nefinanční tržní bariéry proti Spojeným státům? Totálně nefér vůči našim zemědělcům, dělníkům a firmám. Odstraňte vaše cla a bariéry a my se vám víc než dost vyrovnáme!“ vzkázal Trump. „Prosím, řekněte ministerskému předsedovi Trudeauovi a prezidentu Macronovi, že uvalení masivních cel na americké zboží vytváří obrovské nefinanční bariéry. Obchodní přebytek Evropské unie se Spojenými státy je 151 miliard dolarů. A Kanada brání vstupu našich farmářů a dalších. Těším se, až je zítra uvidím,“ napsal den před příjezdem na G 7.

Emoce nad hliníkem a ocelí ještě ani nekulminovaly a Trump už vyhrožuje dalšími, především pro Evropu výrazně bolestnějšími cly na dovoz aut do Spojených států. Ta by podle Trumpových návrhů mohla dosáhnout až 25 procent. Hlavním terčem je Německo. Přebytek obchodu mezi Berlínem a Washingtonem loni dosáhl 63,6 miliardy dolarů. To znamená, že z celkového obchodního přebytku osmadvacetičlenné Evropské unie s USA vychází téměř 43 procent právě na Německo. Obchodní nerovnováha se velmi rychle prohlubuje. Ještě do roku 2012 se německý obchodní přebytek nikdy nedostal nad 50 miliard dolarů. Jen pro představu a srovnání, že Trumpovým skutečným terčem je v Evropě Německo, jsou ilustrativní schodky ostatních velkých ekonomik Evropské unie, zároveň členů G 7. Obchodní přebytek Francouzů dosáhl loni 15,3 miliardy dolarů. Tedy ani ne čtvrtiny toho německého. Británie má s Amerikou v posledních dvou letech dokonce obchodní schodek. Loni to bylo 3,4 miliardy dolarů. Letos je na stejné částce už za první čtyři měsíce roku.

Evropa má čtyřikrát vyšší cla než Amerika

Z toho je zřejmé, že Trump chce v případě Evropy řešit cly a tarify obchodní nerovnováhu s průmyslovým Německem. Tomu přizpůsobuje i výběr zboží, na které chce cla uvalit. Ve výrobě aut je Německo evropským hegemonem. Loni jich prodalo 5,5 milionu. Čtvrtina z nich končí na americkém trhu. Spojené státy jsou nejdůležitější zahraniční zákazník evropských automobilek. V roce 2016, posledním, za který jsou kompletní statistiky, bylo z Evropské unie vyvezeno přibližně 5,5 milionu osobních aut, z toho 1,17 milionu do Spojených států v hodnotě 37,7 miliardy eur (1,12 bilionu korun). Do USA směřuje 21 procent vyvezených evropských aut. V celkových tržbách automobilek ale příjmy z amerického trhu tvoří kolem 30 procent.

Němci kontrolují 90 procent amerického trhu s luxusními vozy. Podle studie německého ekonomického institutu Ifo přijde Německo kvůli clům za rok zhruba o 5,67 miliardy eur (141 miliard korun). V absolutních číslech dostane největší zásah z celé Evropské unie. V poměru k HDP ale bude výrazně více zasaženo například Slovensko.

Na první pohled do vypadá, že Donald Trump se rozhodl rozpoutat válku, jen aby se populisticky zalíbil svým voličům z průmyslových částí Ameriky. Jenže hlubší pohled ukazuje, že pokud jde o cla a další bariéry, není obchod mezi Evropou a Amerikou úplně fér. Dobře je to vidět právě na autech. Američané dosud uvalují na evropská auta clo 2,5 procenta. Za americká auta se ale v Evropě platí clo 10 procent. Čili čtyřikrát vyšší. Podobná nerovnováha je i ve vztahu s Čínou. Trump má tedy pravdu, když Macronovi a Trudeauovi píše, ať svoje současná cla a bariéry Evropská unie a Kanada sníží na americkou úroveň.

Vysedíme to

Mlčení o nerovných obchodních podmínkách je od evropských politiků pokrytecké. Kdyby chtěli uhasit Trumpem rozpoutávanou obchodní válku, první, co by mohli udělat, je obratem snížit dovozní cla na americké zboží na takovou úroveň, jakou uvaluje Washington na evropské výrobky. Donald Trump by výrazně hůř dával dohromady argumenty, proč uvalit nová cla. Jenže okamžité snížení cel na americké zboží by bylo především pro hodně průmyslové země jako Německo velmi citlivé. Politici by se dostali pod tlak domácích průmyslníků, kterým by tím narovnáním cel okamžitě o několik procent snížili konkurenceschopnost.

Nerovnost bariér v obchodě na trase Evropa–Amerika a Amerika–Čína je historický relikt. Začíná po druhé světové válce. Amerika to dělala vědomě. Měla dojem, že je takový ekonomický hegemon, kterému se těžko někdo vyrovná. Volným přístupem na svůj trh chtěla pomoci válkou zničené Evropě a také stabilizovat Čínu nebo Japonsko. Nikoho z nich tehdy nepovažovala za konkurenty, kteří by ji mohli ohrožovat. Větší efekt než samotný Marshallův plán mělo pro hospodářský vzestup Evropy to, že je Američané přiměli obchodovat bez bariér. Tím se začal zakládat jednotný evropský trh. A zároveň bylo klíčové, že jim nechali hodně otevřený americký trh. Považovali se za tak silné, že si to mohli dovolit. Podobně se pak chovali i k dalším rozvíjejícím se zemím. To se dostalo na hranu, když se některá z těch zemí stala velkou a silnou ekonomikou. Třeba Japonsko najednou začalo pro Ameriku představovat silnou konkurenci. To samé už dost dlouhou dobu platí také v případě Německa.

Pak přicházejí na nekonečných kolech vyjednávání Světové obchodní organizace většinou nepříliš úspěšné pokusy obchodní podmínky ve prospěch Ameriky narovnat. Nikdy se to nepodaří úplně dotáhnout, jak ukazuje výše citovaný poměr cel na auta v poměru 2,5 versus 10 v neprospěch Ameriky. Spojené státy postupně ztrácejí pracovní místa v průmyslu. Kdysi prosperující industriální regiony začínají chřadnout. Politici to dlouhou dobu víceméně ignorují. Třeba Baracku Obamovi se ale po finanční krizi roku 2008 podaří resuscitovat téměř krachující americké automobilky v Detroitu. Odliv pracovních míst z průmyslu ale trvá. Obchodní schodek narůstá. Donald Trump si toho na rozdíl od politiků Demokratické strany dokáže všimnout s projektem Amerika na prvním místě. Na clech a tarifech sledujeme uvádění projektu do praxe.

Osud dodavatele součástek

Začíná se počítat, koho to nejvíc zasáhne. Německo je jasnou jedničkou. Jenže spolu s ním to odnesou i země, které jsou s ním přímo propojeny. Především ve strojírenství a automobilovém průmyslu, na něž mají být uvalena cla. Jako země nezdravě silně závislá na automobilovém průmyslu a klíčový subdodavatel součástek do německých továren česká ekonomika zhoršení obchodu s Amerikou výrazně odnese. V Evropě budeme patřit určitě do první pětky nejvíc dotčených zemí, pokud by Donald Trump skutečně svou hrozbu cel na auta naplnil.

Zásah nedostaneme jako finální výrobce aut, ale jako dodavatel součástek pro německé továrny. Škoda Auto totiž své vozy na americký trh nedodává. Přesný dopad, jak velký by zásah byl, se dá v českém případě (kde jde většinou o součástky, a ne finální vozy) těžko odhadnout. Z čísel o struktuře české ekonomiky je ale vidět, že velká závislost na Německu a automobilovém průmyslu, o níž se už roky mluví jako o velkém riziku, se v posledních letech nesnížila. Naopak se zvýšila.

Když německá kancléřka Angela Merkelová mluví o tom, jak je pro její zemi automobilový průmysl důležitý, vypichuje, že dává práci jednomu ze sedmi Němců. Není to úplně stejné jako počet těch, kdo pracují přímo v automobilkách. Jde o celý byznys, který je na ně navázaný. Podle Evropské asociace výrobců automobilů (ACEA) je role automobilek jako zaměstnavatele z celé Unie nejsilnější v České republice. Dávají tady práci 159 tisícům lidí, to je 3,23 procenta všech zaměstnaných. Němci jsou trojkou za Slováky s 850 tisíci pracovních míst, která se na celkové zaměstnanosti podílejí 2,17 procenta. Průměr celé Evropské unie je 1,14 procenta. Ve Francii živí přímo automobilky jen 0,86 procenta lidí. V Polsku 1,13 procenta.

Podle odhadů Angely Merkelové je ale počet těch, koho v různém návazném byznysu a výrobě součástek živí auta, zhruba sedmkrát vyšší než počet míst v samotných automobilkách. V německém případě je tak na autech závislých víc než 14 procent těch, kdo pracují. U nás to při stejném merkelovském koeficientu dosáhne skoro 22 procent. To je s velkým náskokem nejvyšší závislost na autech v celé Evropské unii.

Od finanční krize roku 2008, kdy se prudce propadl zájem o auta (taky se v té době výrazně snížil německý přebytek v obchodu s Amerikou, tehdy byl jen 29 miliard dolarů, polovina dnešní hodnoty), víme, jak je taková jednostranná orientace ekonomiky nebezpečná. Nic jsme s tím nedokázali udělat. Naopak jsme dál pokračovali v různých státních investičních pobídkách, které ji prohloubily. V Evropské unii přispívá automobilový průmysl k výkonu ekonomiky v průměru 4 procenty HDP. U nás je to téměř dvojnásobek: 7,4 procenta. Česká republika je po Irsku druhou zemí nejvíce závislou na průmyslu. Ten tvoří 32,3 procenta HDP. Evropský průměr je 19,3 procenta. A stále klesá. U nás se naopak za posledních deset let ještě zvýšil. Nejsilnějším oborem je právě automobilové odvětví, které tvoří jednu čtvrtinu průmyslu a pětinu celkového vývozu. Velká část z toho nejsou finální auta, ale právě součástky do německých aut.

Trumpovo harašení cly na auta by pro nás mělo být impulzem začít už konečně přemýšlet, jak se dostat z hospodářské závislosti na jedné branži a na jedné sousední zemi. Byť je to největší evropská ekonomika.