Někdy je potřeba sebekriticky a veřejně si připustit, že něco neděláme dobře. Je namístě konstatovat to třeba dnes, v první den po volbách, ale také v měsíci loučení tří velikánů světového sportu, o nichž jsme v Echu dosud nereferovali – a rezignace na sport zcela ve prospěch politiky, ekonomiky, kultury a umění a další přidružené výroby není nikdy dobře. Nuže řekněme si to zřetelně: zkraje měsíce ukončila aktivní sportovní kariéru tenistka Serena Williamsová, před čtrnácti dny se k ní přidala oštěpařka Barbora Špotáková, no a v pátek se posledním zápasem na turnaji Laver Cup v Londýně rozloučil s diváky tenista Roger Federer.

Všechny tři sportovní hvězdy pojí věk – všechny se narodily počátkem osmdesátých let minulého století, dnes je jim tedy čtyřicet nebo jednačtyřicet, a všechny tři patří k první sportovní generaci, která nikoli v ojedinělých výjimkách, nýbrž houfněji končí v pozdějším věku. Zřejmě v tom hraje roli vývoj podpůrných prostředků, tréninkových a relaxačních metod i celkový společenský posun v některých sportovních odvětvích od útlého mládí ke střednímu věku (zkrátka není problém dnes na vrcholové úrovni provozovat sport po pětatřicátém roce života, zatímco dříve to bylo výjimečnější).

U toho se ale zastavme, protože to je další punkt, jenž je třem jmenovaným společný: výrazně ovlivňovali své okolí. Barbora Špotáková nejméně viditelně, jelikož atletika vedle tenisu je přece jen otloukánek. Ale i tak bylo lze po její rozlučce zažít, slyšet nebo číst oštěpařky z celého světa, jak se k české závodnici hlásí jako ke svému vzoru, který je přivedl ke sportu a konkrétně k oštěpu – když kvůli ní přijíždějí do Česka trénovat sportovkyně kupříkladu ze vzdálených asijských zemí, není to snad dojemný vzkaz tuzemskému nízkému sebevědomí, jež se rádo trýzní přesvědčením, že jako malý národ a malá kultura jsme ve světě přehlédnutelní a zanedbatelní? Zjevně nejsme.

Viditelnější ale přece jen byla práce obou tenistů. Serena Williamsová, ačkoliv se kolem ní vždy nebo jistě v pozdějších érách její kariéry rojily skandály spojené s jejím domněle nevhodným chováním, které mohlo rozdělovat fanoušky a diváky po celém světě, protože ne každému bylo srozumitelné nebo ne každý byl připraven na tenistčino zdravé sebevědomí, se zároveň celou dobu zasazovala o ženská práva, upozorňovala na nerovnost podmínek mužů a žen ve sportu, apelovala na jejich nápravu a přitom (ostatně stejně jako Špotáková) předvedla, že ani žena vrcholné kondice se nemusí vzpírat svým biologickým hodinám, může přerušit i časově tak limitovanou práci, jakou je vrcholový sport, porodit děti a zase se ke sportovnímu zápolení vrátit na mimořádné úrovni.

No a přínos Rogera Federera je zase jiný. Začínal jako floutek, na jehož výmysly si kdekdo stěžoval, ale s přestupem z dorostu mezi muže se nechal přesvědčit, že by snad ke své práci i ke svému okolí mohl přistupovat jinak. Načež se stal miláčkem davů (mimo jiné nejlépe zobchodovatelnou sportovní značkou několika uplynulých let) a kamarádem svých soupeřů. Federer úplně proměnil atmosféru na tenisových dvorcích, díky němu to přestalo být prostředí, kde na sebe soupeři hledí nevraživě. Naopak spolu ti lidé – zápolící mezi sebou o veliké peníze, slávu atd. – začali hovořit, žertovat, všímat si sebe navzájem a podporovat se.

Ne snad, že by se nesoustředili na mač, ale dokázali směnit někdejší averzi právě za toto klidné soustředění. Federer, ten vždycky úspěšný lídr, jenž roky ostatním unikal o parník, se nad ně nepovyšoval, naopak všímal si jich, sestupoval ve svém zájmu mezi ty slabší hráče a dával jim pocit, že jsou s ním na téže lodi, protože si uvědomoval, že na kurtu jsou před světem spolu nakonec oni sami, jenom dva – dva soupeři totožných starostí. Někdy bylo těžší rozhodnout se, zda na sledovaném zápase byla poutavější samotná hra, nebo dění přední ní, mezi ní a po ní.

Dnes už to v tenisu je zdánlivě běžná věc, ale ještě před jednou generací nebyla – Pete Sampras byl sice podobně přejícná nátura, ale na rozdíl od Federera to byl větší introvert, nedával na sobě nic moc znát. Snad jen zápasy s Andrem Agassim dávaly tušit, jak to ve věčně soupeřícím světě tenisu může vypadat. Vděčíme Rogeru Federerovi nejen za velké zápasy s Novakem Djokovičem a Rafaelem Nadalem, ale vděčíme mu také za to, že dokázal svým příkladem strhnout celé jedno odvětví, aby se zkusilo proměnit. Přirozeně, odspodu k vrcholu. Bude napínavé sledovat, zda tento jeho odkaz odchod velkého hráče přežije. Kéž by.