Člověk by si myslel, že na práci ministra je třeba vzdělání, zkušenosti a řídící schopnosti, ale nikoli nutně mohutná tělesná konstituce a sportovní kondice. Pohled na typického člena vlády by se to zdál dosvědčovat. V těchto dnech se však odehrává každoroční rituál, při němž ministři vlády referují o lítých bojích, jež svádějí. Je to trochu zvláštní zápas v tom, že o soupeřích se člověk musí spíš domýšlet. Ministři zpravidla nerozvádějí, kdo zůstal ležet na žíněnce. Jen svádějí líté boje, aby posléze zvítězili a vybojovali nějakou trofej – peníze. „Kraje dnes dostaly miliardu na dofinancování platů v sociálních službách. Přesně tak, jak požadovaly! Bojovala jsem, aby peníze byly na účtech co nejdřív, a výsledek? Stihli jsme je rozeslat ještě o 24 dní dřív,“ informovala například na sociálních sítích ministryně Maláčová. A zprávu doprovodila emotikonem našponovaného bicepsu, takže to už skutečně vypadalo jako wrestling.

A skutečně to s wrestlingem má společného přinejmenším to, že to všechno bývá naaranžované. A to i v případě koalice tak napjaté, jako je ta naše dnešní. „Sociální demokracie ještě v pondělí dopoledne nechtěla říkat, na co konkrétně peníze chce. Ekonomický expert ČSSD Michal Pícl v úterý HN sdělil, že detailní informace, na co peníze potřebují, si ministři nechávají na jednání s ministryní financí. „Například resorty zahraničních věcí a zemědělství v připomínkovém řízení, ve kterém ministerstva vznášejí námitky k návrhu rozpočtu, uvedly, že nemají žádné připomínky. Ta samá ministerstva přitom avizovala, že budou požadovat po jedné a půl miliardy navíc.“ Pokud chci před voliči prodat, že jsem pro ně vybojoval nějaké peníze, vedu dlouho dopředu kampaň, v níž dramaticky líčím, jaké hrůzy bez těch peněz nastanou, abych vystavil ministra financí tlaku, ne? Když se ministři dramaticky vracejí z dovolené a nechtějí říct, za co jedou bojovat, je to divné.

Jenže ve zdejším provedení to vypadalo tak, že ministryně financí se ještě s ministrem zemědělství předháněla ve zdůrazňování toho, jaké je sucho, aby mu mohla přidat miliardu. Choreografie celého „boje“ byla evidentně předem domluvená. A citovaný článek Hospodářských novin, ze kterého je to jasně zřejmé, přetiskl předseda ČSSD Hamáček na svém stranickém webu.

Komické na tom není jen to, že ze sezení u stolu a mávání papíry se vytváří aktivita rovná špičkovému sportovnímu výkonu. Ani to, že o rozpočtu asi víc rozhoduje koaliční jednání a premiér než dovednost toho kterého ministra tváří v tvář šéfovi státní kasy. Komedie by to byla, i kdyby měl opravdu největší rozpočet ten člen vlády, který nejrychleji porazí ministryni Schillerovou v páce. Protože přece tím, že ty peníze vezmeme ministrovi financí, nic nezískáme. Ty se dají vybojovat buď na úkor nějakého jiného resortu, nebo na úkor daňových poplatníků, anebo budoucnosti. Peníze například na sociální služby „scházejí“ jen proto, že je někdo minule „vybojoval“ třeba na jízdenky zdarma. Žádné jiné peníze neexistují. Že jich ovšem je letos míň, protože Babišova vláda léta růstu nevyužila k žádným strukturálním změnám, a teď s Německem padá celá ekonomika, to je mimo diskusi. Kolik jich bude scházet v oblastech, za které se ministři nerozhodli bojovat, to se, jako vždy, zjistí s překvapením až později.

A přece všechny vlády tyto šarády pravidelně inscenují. Obdarovaní lidé mají radost, že vláda někomu jinému, špatnému, bere a dává jim.

Pro většinu čtenářů asi celé toto není nic zvlášť nového ani převratného. Ale politika se tak provozuje čím dál tím víc. V „divokých“ 90. letech se tohle zdaleka tolik neprovozovalo. Lidé jsou čím dál tím víc zvykáni na nesmyslné ekonomické myšlení, za nímž se skrývá, že politika je hra s nulovým součtem, že je jedině potřeba někomu jinému něco urvat.

A jsou náchylní přijímat nesmyslné národohospodářské uvažování nejen od ministrů. Člen představenstva Škody Auto Bohdan Wojnar v rozhovoru v úterní MF DNES popsal, jak jsou k rozvoji elektromobility potřeba nabíjecí body, že jich v roce 2030 bude potřeba 25 tisíc a že se na tom musí podílet stát. Což zdůvodnil takto: „Autoprůmysl odvádí v Česku na dani z příjmu a pojištění zhruba 70 miliard korun ročně, a to bez DPH a dalších efektů. Máme proto právo žádat aktivní spoluúčast státu při podpoře elektromobility.“

Je to ukázka toho, jak autoprůmysl vládne Německu a Německo Evropě a Česku. Tak dlouho Evropská unie pod německým vedením zpřísňovala emisní limity spalovacích motorů, až je německé automobilky byly schopny plnit pouze pomocí kriminálního chování. Jako obvykle se problém řeší tehdy a až tehdy, když je to problém pro Německo, takže se usoudilo, že to takhle dál nejde, německé automobilky se rozhodly přeorientovat na elektromobilitu a všichni musí buď plavat s nimi, anebo se utopit. Ale to by bylo na jiný článek.

Nás zde zajímá, že důvodem toho, že stát musí pomoci Škodě, má být, že Škoda platí daně a její zaměstnanci platí daně.

Ne že by to byl nový argument. Používá ho kdekdo, kdo chce státní podporu – často třeba zemědělci nebo filmaři. Jenže je tu někdo, kdo by podle této logiky neměl nárok na státní podporu? Můžeme se spolehnout, že i provozovatelé hazardu, producenti pornografie a výrobci cigaret by nějaké zdůvodnění vykoumali. Anebo vzato opačně – když by stát musel každému odevzdané daně vracet v podobě nějakých podpor, co by mu z daní zbylo a kdo by platil ty „skutečné“ daně?

Ten optický klam je mimo jiné i v tom, že lidé pracující ve Škodě jako by bez ní asi nepracovali, že nebýt jí, tak těch třicet tisíc lidí neodvádí žádné daně ani pojistné, protože by seděli doma na zadku. Ve skutečnosti by asi pracovali jinde, v pracovních místech, která by vytvořil někdo jiný.

Škoda jistě může namítnout, že to ona tu rozpumpovala ekonomiku, že bez ní by těch lidí pracovalo méně a za méně peněz. Ale tento argument je pomalu načase začít amortizovat. Západní firmy, které nám sem přišly rozjet ekonomiku, na tom taky velmi slušně vydělaly. Kam mohl jít Volkswagen vyrábět jinam, kdyby nešel do střední Evropy? Prodělávat ještě víc ve Španělsku? Či si nechat ukrást všechno know-how v Číně?

Ministerský wrestling i daně patřící Škodovce jsou dvě patologie vyplývající z toho, že jsme se nikdy nenaučili uvažovat o vlastním státu. Vidíme ho jako hromadu peněz čekajících na to, až je někdo urve, v nejlepším případě jako stroj na zvyšování DPH. A ta část aktivistické veřejnosti, jež měla v posledních letech největší vliv, má auditorsko-policejní pohled na svět. Může jet rovnou do zdi, když to bude transparentně a v souladu s předpisy.