V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“

Doprovodila to druhdy populárním memem s dvěma sloupci fotek z různých roků - na jedné straně Jakeš, na druhé Václav Havel v tom stejném čase, uzavírá to „triumfální“ snímek Milouše Jakeše sedícího na lavičce Václava Havla několik let po prezidentově smrti. Leckoho to pobouřilo, vůbec se tomu nedivím. Ale brát život jako závod v dlouhověkosti je vskutku slabomyslné - nemůžu říct, že bych stál o tu skoro stovku, pokud bych ji musel prožít v kůži Milouše Jakeše.

Vrátil bych se ale k tomu krátkému nekrologu ze soudružského pera (v rámci snahy ukázat, že prst KSČM je pevně přitisknut k tepu doby, byl obohacen i o dvě emoji). Co správce stránek KSČM myslel tím „lepším světem“ bez hladu, bídy, rozdílů a dalších nešvarů, zato s dostatečným přísunem švestkových knedlíků? Neprojevila se tady nějaká úchylka, nehodná pravověrného a hrdého komunisty? Nějaký pověrečný atavismus, útěcha lidí ne dost uvědomělých? Jaký lepší svět někde jinde? Každý, kdo v době páně Jakešova generálního tajemníkování skládal na vysoké škole pro všechny obory povinnou zkoušku z vědeckého ateismu, přece dobře ví, že žádná taková posmrtná idyla neexistuje. Své švestkové knedlíky si člověk musí vydobýt na tomto světě, makat za zvuků Písně práce a budovat svět, v němž budou rozdělovány každému podle jeho potřeb a podle jeho zásluh. Nechci mluvit Vojtěchu Filipovi do jeho věcí, ale měl by si v tom svém aparátu udělat pořádek.

Tou nejpřipomínanější zásluhou Milouše Jakeše byl jeho pověstný projev na Červeném Hrádku, díky uniklé nahrávce toho vystoupení se mohli posluchači v celé zemi seznámit s tím, jak to vypadá, když nejvyšší stranický činitel začne přemýšlet nahlas, ničím (ani větnou stavbou) neomezovaný. Našli se uživatelé spíš pokrokovějšího založení, podle nichž tehdejší Jakešův rétorický výkon nijak nevybočoval z dnešních norem - soudobí papaláši se prý vyjadřují na plus minus stejné úrovni. A jistě, příklady by se našly - některé, ehm, mediální výstupy předsedy vlády by se co do míry patafyzičnosti mohly s třicet let starým proudem vědomí Milouše Jakeše směle rovnat. Jenomže jde taky o ten kontext, přátelé. Poslechnout si Jakešův projev z Červeného Hrádku v době, kdy ta nahrávka byla čerstvá, byla zkušenost v něčem až osvobozující. Člověk si díky ní mohl naplno uvědomit, že se věci mají tak, jak se vždycky domníval. Že za upjatou tváří přeuctivého zpravodajství betonovým a veledůležitým funkcionářským jazykem je právě něco takového. Rozžvaněná stupidita, která si nevidí do pusy, neochvějně přesvědčená o své moudrosti, obklopená kývaly, kteří ji nedokážou zastavit, zabránit tomu, aby se ztrapňovala. A kromě všech těch „hlášek“ v tom projevu byla slyšet taky bezradnost - moc, dříve tak neotřesitelně působící, odhalila svou vystrašenost. Pamatuju se, jak mi kdosi v létě 1989 vyprávěl, že šel přes nějakou vesnici, kde velice normálně vypadající lidé seděli na zahradě, pouštěli si tam Jakešův projev a smáli se mu. Jasnější příznak blížící se změny aby jeden pohledal.

Milouš Jakeš nebyl jenom jakýsi legrační strejda. Spojil svůj život s totalitní mocí, měl na ní výrazný podíl. Jeho zásluhy o tuto zemi ale byly o dost větší, než by si přál nebo představoval. Buďtež mu ve dnech po jeho skonu přiznány.