V sobotních novinách vyšly hned dva rozhovory s Andrejem Babišem, v Právu a v Lidových novinách, a je to jako obvykle fascinující čtení. Najdeme tam několik pasáží, na které by dramatik musel být pyšný. Například:

Babiš: Podívejte na Piráty, já myslel, že s námi budou na jedné lodi. A Ivan Bartoš s Jakubem Michálkem jsou úplně jako Kalousek. A Jan Farský s Petrem Gazdíkem ze STAN. Všichni stejní noví Kalouskové...

LN: Nepoužíváte vy Kalouska stejně jako oni vás?

Babiš: Kalouska už neřeším.

Anebo toto vystižení naší nové demokracie:

S důvěrou, nebo bez důvěry, makat budeme stejně. Nevidím v tom rozdíl. Hlavně si myslím, že nám lidé věří, a to je ta podstatná důvěra.

Hlavně jsou ovšem ty rozhovory o sestavování vlády. A tady se kupodivu Babiš od loňského prosince moc neposunul. Jistě, jsou za námi volby prezidenta. Koalice s SPD „není za dveřmi. Bušilo by to na ně, kdyby pan prezident prohrál volby a my museli do března udělat koalici. Teďka máme čas.“ Ale jinak Babiš zkouší tu cukr, tu bič, nadává, diví se, ohrazuje se, snaží se nabourávat jednotu jiných stran. Avšak kupodivu ani po jeho přesvědčivém volebním vítězství vyjednávací metody, které se naučil v byznysu, nefungují nijak oslnivě.

Stále máme před sebou tři varianty, všechny nějakým způsobem nechutné a nebezpečné.

Zaprvé Babiš sestaví vládu s podporou KSČM a SPD. Je to, jak již bylo řečeno, organická koalice v tom smyslu, že vykazuje značný programový průnik – přinejmenším odborné komise ANO a KSČM se prý scházejí. Vykazuje taky největší voličský průnik – voliči těch tří stran k sobě mají věkem, sociálním postavením a názory blíž než k voličům jiných stran. Shoda je velká, v Lidových novinách přijde řeč i na změny ústavy, na nichž by se tato sestava mohla dohodnout.

Minusem je pro Babiše to, že by mu takovou nepřímou koalici těžko tolerovali v Bruselu. Ne kvůli komunistům, ti v Bruselu nikdy nikomu nevadili. Implicitní bruselský postoj ke komunistům je, že to trochu přehnali, byli ve špatný čas na špatném místě, ale v zásadě mají srdce na správné straně.

Předseda Evropské komise, který eulogizoval Fidela Castra a chystá se řečnit na odhalování sochy Karla Marxe, není ten, kdo by Babiše za podporu od KSČM kaceřoval. Horší je to s okamurovci. Nacionalismus je ta ingredience, která by najednou přiměla Brusel nahlížet Babiše jinak a odlišně začít vnímat třeba i jeho řeči o parlamentu jako žvanírně a zkorumpované policii, o dotačních a daňových podvodech nemluvě. Takové reformy jmenování soudců, jež chystá ministr Pelikán, by najednou začaly být v Bruselu posuzované optikou dosud vyhrazenou Polsku. To je pro Babiše jedno velké riziko.

Proto nechává v hnutí zaznívat protiokamurovské hlasy, aby ukázal, že to nemá jednoduché. Ach, to hnutí! Jednou rozhodne, že trvá na osobě Babiše jako premiéra – tak zaprvé na tom trvá hnutí, nikoliv já, zdůraznil opět Babiš v Právu –, pak zas některé osobnosti začnou mít vážný problém s SPD.

A proto otevřel téma předčasných voleb na podzim: „Pan prezident to odmítl a sám také říkám, že předčasné volby nechci. Pokud ale vládu nedomluvíme, tak těžko říct, co se stane.“ Ostatní strany vědí, co se stane – po půlroce Babišova vládnutí dopadnou spíš hůř než líp.

Z domácího hlediska tato „černá“ koalice nejvíc straší ty, pro něž je nepřijatelná morálně. To, že by nás okamurovci a komunisté reprezentovali před světem, v čele ústavních institucí, je pro ně znesvěcení.

Je to zcela pochopitelný a vysvětlitelný postoj. Člověk je ale povinen domýšlet důsledky toho, kam ho táhnou emoce. Druhá varianta je, že se Babiš nějak dohodne s demokratickými stranami. Oba jeho rozhovory jsou o tom, že to by on sám rozhodně raději.

Jak by takové vládnutí asi vypadalo? Právě že v praxi hodně podobně jako ona svatokrádežná první varianta. Jasně, někdy by se nějaký ministr třeba neveřejně sešel s dalajlamou. Ale nedělejme si iluze, že by skutečné, hmatatelné, systémové rozdíly byly podstatnější. Kardinální podmínkou je pro Babiše to, že musí být zbaven kauzy Čapí hnízdo. Tomu by museli politici demokratických stran v té či oné formě asistovat. Musí si být vědomi, že i nepřímou podporou, tolerancí, za požadované toto znásilnění trestních a justičních orgánů nesou odpovědnost.

A co by je za to čekalo? Pokud jsou schopni myslet dál, i za bezprostřední horizont míst na úřadech, musí se bát. „Kdyby byli sociální demokrati normální, mohli jsme my mít třicet procent, oni dvacet a mohli jsme jet dál,“ říká Babiš v Lidových novinách. Připomeňme si, že do vlády vstupovala ČSSD s 20,45 % hlasů a ANO s 18,65 %. To, že ve vládě získá nad svým koaličním partnerem třetinový náskok, považuje Babiš za férovou perspektivu určenou k veřejné prezentaci. Ve skutečnosti stlačil ČSSD na 7 %, lidovci šli dolů o procento, sám získal skoro 30. Bylo by to teď jinak? Našly proti tomu demokratické strany zbraň? Tuhle otázku by si měly ve vlastním zájmu zodpovědět, než se Babišovi uvážou, ony totiž nemají moc kam padat.

Je docela představitelné, že ekonomický růst v následujících letech posílí. Pokud bude poptávka z eurozóny trvat a Babiš se naučí pouštět peníze na investice – třeba změnou zákona o veřejných zakázkách a o liniových stavbách –, může být ekonomika mnohem silnější. Zároveň bude Babiš upevňovat své sevření veřejného sektoru. V případě potřeby bude schvalovat zákony „černou“ koalicí KSČM a SPD – proč ne, když to partnerům dělal už Paroubek.

A kontrola ze strany médií? To, co se dnes děje v Českém rozhlase, děje se stále za garnitury (ředitele i Rady ČRo) dosazené v minulém volebním období. Co teprve může přijít?

K tomu má Babiš média vlastní, jež dokážou vyprodukovat tak úžasné materiály, jako je ten z první strany téhož vydání LN. Jmenuje se „Ministři varují Babiše před Okamurou“ a charakterizují jej formulace jako: „Když vedení ANO před druhým kolem prezidentské volby výslovně podpořilo Miloše Zemana, v části hnutí to vyvolalo otřes... Na ANO se nyní žene ještě větší zemětřesení. Někteří ministři se nechtějí smířit s účastí ve vládě, která by svou důvěru odvíjela od SPD Tomia Okamury.“

Ještě větší zemětřesení! Ty noviny odvádějí pro Babiše tak dobrou práci, že si může občas dovolit jim dát i docela férový rozhovor. Není to krásné?