Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.

Zhruba uprostřed toho náměstí vedle kapucínského kostela je kupecký dům, kam si chodí nevěsty pořizovat výbavu na svatbu. V rohu je vítá žlutá hlava filozofa a disidenta Zdeňka Vašíčka, který v tom domě prožil pěkné dětství. Dílo sochaře Michala Blažka se tam odhalovalo rok po Vašíčkově smrti, od níž uběhlo letos v dubnu už deset let. Já u toho tehdy byl, neboť Zdeněk byl účastník našich vlastivědných výprav, vynálezce konceptu nekonečného obcházení Prahy dokola a velký ironik. Sjelo se tam pár přátel z Prahy, řeč měl Petr Placák, byl u toho Zdeňkův bratr Pavel, kterého už tady také postrádám pár let. Na desce je nápis Slavoj Český, což byl Zdeňkův pseudonym, neboť, jak řekl, blbější už si nedovedl vymyslet.

Zdeněk se v roce 1933 úředně narodil v Brně, kde byla porodnice, kam jezdily rodit moderněji založené ženy: v Kyjově ale vyrůstal, k čemuž se zdrženlivě hlásil. Já mívám k cestě do Kyjova jednou za čas ještě ten osobní důvod, že tam bydlí se svou Evou, jež učí na gymnáziu, můj drahý bratranec Petr, který se ovšem narodil stejně jako já v Prostějově. Podobně jako on je Kyjov malé město s pozoruhodným množstvím významných rodáků či skororodáků. Uvedl bych třeba folkloristu Jaromíra Nečase, kterého mi kdysi představil Břetislav Rychlík jako Kulhavého ďábla, na což byl pan profesor Nečas pyšný. V šesti letech málem ochrnul od zánětu kostní dřeně a pak se do konce života opíral jako frajer o hůlku, ve které byla uvnitř skleněná trubička a v ní slivovice. Štamprli nosil na krku v takovém koženém řemínku. Umřel skoro v pětadevadesáti, ještě rok předtím vedl výpravu do Albánie, kde hledal svou lásku z mládí. Příští rok by se dožil stovky.

V Kyjově žila různá směsice lidstva. V židovské čtvrti, ze které nic nezbylo, se narodil v roce 1883 německy píšící básník, tulák, osvětimský vězeň, trockista a vyvrhel Hugo Sonka-Sonnenschein, jehož neobyčejně dobrodružné osudy vylíčil v pěkném románě Hugo (vyšel v roce 2004) spisovatel Jiří Kamen. Ten v té knize, napsané v první osobě, popisuje Kyjov takto: „Působil na mě jako indické město: Cikáni, Židé všech typů včetně čínských negrů se procházejí večer po ulicích. V mé vzpomínce kyjovské ulice neustále ožívají zástupy Židů a Cikánů. Ghetto, nádhera katolicismu a orientální lenost Cikánů v té nehrdinné rovině. (...) V Kyjově se vždycky všechno míchalo. Moravští Slováci z Kyjova se nikdy nehlásili ke Slovákům uherským z Horní země. Svým dětem vyprávěli, že jsou potomky Slovanů a Keltů, že jsou potomky první slovanské říše – Velké Moravy. Naše kořeny možná sahají ještě hlouběji a pěkně daleko: v jižní Indii znamená slovo maravan svobodného lovce, bojovníka, náčelníka. Z Indie přece nemusí pocházet jen Cikáni. Přišli na to patrioti z kyjovského gymnázia.“

Od roku 2010 lze k těm předkům ještě dodat germánské Langobardy, jejichž pohřebiště ze šestého století se našlo, když se na kraji města dělala díra pro další Kaufland: vůbec je zajímavé, že dřív se chodilo nakupovat do města, teď se jezdí nakupovat z města. Těch hrobů se tam objevilo na dvě stě čtyřicet, což znamená, že se v Kyjově Lombardi museli chvíli zdržet a třeba počkali, až skončí stěhování národů, načež se nenápadně smísili s nově příchozími Slovany, kterým pak založili Velkomoravskou říši, ale to je jen taková moje teorie. Nejhonosnější z těch hrobů je od loňska na ukázku v kyjovském muzeu. Udělali tam pro něj zvláštní oddělení. Tvoří ho kostra muže, kostra koně a kostra psa. Lze předpokládat, že pohřbeni byli všichni zároveň, kůň a pes asi ne dobrovolně. Muž měl u sebe pěkný meč a ozdoby, které vykradači hrobů nestačili za tisíc a nějakých pět set let odnést. Z hygienických nebo bůhvíjakých důvodů nejsou kostry pravé, jde o plastické napodobeniny. Otázka je pak, proč je vůbec vystavovat a co se stalo s těmi kostmi skutečnými, ale to bych to moc komplikoval. Pak tam ještě mají manekýny pro vytvoření představy, jak takoví pohřbívaní Langobardi vypadali v den pohřbu: mužský nebožtík se spíš než Pragermánovi podobá Mongolovi, ale to nechme také být. Možnost dokázat vývoj kyjovského kroje z langobardské suknice je zbytečně utlumen. Holografické znázornění umrlé mladé princezny je provázeno kvílivými zvuky vlkodlaků a několika slovy snad v pragermánštině, takže to připomíná scénu z nějakého Bergmanova filmu. Návštěvu kyjovského muzea lze ale v každém případě doporučit. Je čerstvě omítnuto a sgrafita slovácko-hanáckého výtvarníka Jana Koehlera jsou pečlivě obtažena. Tento Jano Koehler je další spojnicí Kyjova s Prostějovem, kde pomaloval městský zámek výjevy z hanácké mytologie. Tady se na zámku krotil a vytvořil na fasádě spíš takové poštovní známky nebo razítka s portréty kyjovských držitelů: jméno jednoho z nich mě vždy naplní úžasem: Jan Kropáč z Nevědomí. Kdybych byl surrealista, jmenoval bych se po něm.

Kyjov, i když se to nezdá, plodil originální zjevy. Tím nejnápadnějším, i když se právě celý život snažil o opak, byl Miroslav Tichý, podivín, voyeur, divý muž, vágus, trhan, v jehož rozpadajícím se oblečení byli úředně nalezeni „jeden kuchyňský šváb a dvě vši“. S ručně slepenými a z plechovek a ze sklíček poskládanými „fotoaparáty“ brouzdal kyjovskými ulicemi, postával přilepený za ohradou městského koupaliště, kde prováděl své pozorovací výzkumy na místních dívkách a ženách. Snímky žen v plavkách, které takto pořizoval, neměly snad v první řadě sloužit jako nějaký fetišistický objekt k ukájení, jak by se snad mohlo zdát, ale byly součástí celkového životního stylu a rituálu, který měl jakési filozofické zakotvení. Když byl na konci devadesátých let „objeven“, prodávaly se jeho fotografie za tisíce eur a v New Yorku na jeho výstavu přišly celebrity jako Nick Cave nebo Michael Nyman. On dál žil mezi odpadky, s hmyzem a flaškami od rumu v rozpadajícím se domku kousek od náměstí.

Je pozoruhodné, že Zdeněk Vašíček umřel 13. dubna 2011 několik hodin po smrti Miroslava Tichého. Pamatuju si na ten den, kdy jsme do Lidových novin psali dva nekrology na dva kyjovské originály. Pavel Vašíček, bratr Zdeňkův, pak napsal o obou text, který vyšel v časopise Art + Antiques: „Pro Zdeňka bylo seznámení s Mirkem Tichým fatální záležitost. V té době, v půli padesátých let, řešil spolu se svými spolužáky z fakulty, zejména s Rudolfem Jičínem, co dělat a jak žít v komunistickém věku. Co dělat po příchodu barbarů. Stejný problém řešil i Mirek, se svými názory, Zdeňkovi v té době velmi blízkými, se stal Zdeňkovým guru a zůstal jím vlastně celý život. Celé noci se naprocházeli spolu s Drahošem Svozílkem nebo s Jurou Veselským po kyjovském náměstí a v přilehlých ulicích a diskutovali a diskutovali, až i hlídky starých komunistů v té době dávajících v noci pozor, aby v Kyjově nebyl proveden převrat, si jich přestaly všímat. (...) Oba tehdy také, mimo jiné, četli a obdivovali H. D. Thoreaua, jehož kniha Walden čili život v lesích, vyšlá na poslední chvíli v roce 1949, se stala v té době pro oba, Mirka zvláště, biblí.“

Když teď jsem byl zase v Kyjově, šel jsem jako vždycky kolem onoho koupaliště, za jehož děravým plotem stával divý muž s fotoaparátem z plechovek od konzerv. Bylo letní teplo, ale koupaliště bylo zavřené a na vratech cedule: „Koupací sezona byla ukončena.“ Stoupl jsem si k ohradě a zvedl svůj fotoaparát do výše a párkrát stiskl spoušť. Ženy v plavkách – i bez nich – bych si musel domyslet.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/