Mistrovství světa ve fotbale je velká událost, spoustě lidí přináší spoustu příležitostí – některým třeba k ostentativnímu projevování nezájmu nebo lamentacím nad bezduchou zábavou, která dnes jediná dokáže spojovat lidi, a tak dále a tak podobně. Na diváka – totálního outsidera, který by zápasy mistrovství sledoval bez předcházející znalosti a sebemenšího povědomí o kontextu, by ale fotbalový šampionát mohl působit jako událost charakteru téměř duchovního.

Podivný festival, během nějž stamiliony lidí po celém světě sledují vybrané muže, jak se křižují, vzdávají dík nebesům a vůbec se snaží naklonit si přízeň vyšší moci. Tolik viditelných projevů víry v televizi – snad mimo Křesťanský magazín – k vidění nebývá. A náboženský zápal není nijak vzácná charakteristika fotbalových hvězd. Kolik nechytatelných střel se povede zastavit pověstně zbožnému Keyloru Navasovi, brankáři Kostariky (a Realu Madrid)? Podaří se oddanému muslimu Salahovi dát aspoň jeden gól do branky pravoslavných Rusů? Není to tak dávno, co jisté problémy v brazilském týmu působilo soužití tradičních katolíků a stoupenců letničního protestantismu, jako jsou Kaká nebo Lucio. Před začátkem nedělního utkání Německa s Mexikem katolický kamarád poznamenal, že Němci sice mohou být favoriti, ale Mexičani mají na svojí straně Pannu Marii Guadalupskou a tu je třeba nepodceňovat. Nemálo lidí si je dnes v Mexiku jistých, že se vskutku angažovala, pomohla hráčům v zelených dresech ubránit překvapivé vítězství.     

Může to působit trochu podivně – kde se to duchovno bere zrovna v těch přeplacených celebritách? Navíc vrcholový sport je práce, práce a práce (aspoň se to tedy říká), člověk trénuje, zdokonaluje se, až je nejdokonalejší, je připravený, trenér mu vysvětlí taktiku – všechno to máme pod kontrolou. Je to triumf úsilí, schopnosti podat výkon. Jenomže právě ti, kdo se v něm dostali až na špičku, vědí, že to tak není. Že na hřišti toho pod kontrolou zas až tak moc nemají, že neustále balancují na hranici mezi vzýváním davu a naprostým znemožněním se v očích téhož. Jako třeba včera kolumbijský obránce Davinson Sánchez, jistě dobrý hráč, nastupuje za špičkový tým Premier League. Nastupoval na hřiště s plnou hlavou těch nejlepších úmyslů. A pak se na hřišti ztrapňuje a významně napomůže prohře svého týmu s Japonskem. Ano! S Japonskem! Všichni ti křižující se muži vědí, do čeho jdou. Na pole, kde jim usilovná práce plus třeba i značná míra talentu mohou hodně pomoci, ale nezaručují vůbec nic. Může je tam čekat slavné vítězství, nebo fatální kiks, který nikdy nepochopí ani oni sami a který se s nimi potáhne třeba po zbytek jejich životů – v každé hospodě narazí na strejce, který si ho bude dobře pamatovat. Nakonec tam nad nimi bude vládnout ta „vrtkavá štěstěna“, nezbývá než odevzdat se do rukou vyšší moci a doufat, že podepře – na cestě k vítězství nebo v okamžiku porážky. Anebo k poctivému 0 : 0 po devadesáti minutách „oslavy“ urputné defenzivy. I když za takovýmhle fotbalem bych spíš viděl ruku ďábla.