Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér. Atletický chlapík s řádně ochlupenou hrudí a často taky mohutným knírem.

Dneska by se taková vizáž pravděpodobně brala jako nějaké ironické stanovisko, parodie „chlupaté maskulinity“, reynoldsovský knír lze vidět mezi velkoměstskými hipstery, většinou ale chápaný dost „meta“, nikoli v tom původním smyslu „tady mě máte, holky, klidně se mi můžete klanět, budu na vás docela hodný a bude se mnou legrace“. Jistá obdoba „looku“ Burta Reynoldse (především co se týče knírů a rozepnutých košilí) v té době byla populární mezi pornoherci, úroveň to ovšem mělo trochu jinou. 

Reynolds se k herectví dostal potom, co vystřídal hodně profesí, na škole byl nadějný fotbalista, sportovní kariéru ale musel vzdát kvůli zranění. Ve filmovém průmyslu se propracovával od píky, přes malé role ve westernech ke statusu – jeho slovy – „známého neznámého herce“. Přelom v jeho kariéře představovalo Vysvobození (1972) režiséra Johna Boormana, v jeho filmogafii velice neobvyklá, krutá a nejednoznačná story čtyř chlapíků z města, kteří se při sjíždění řeky v divočině dostanou do střetu se značně zdivočelými a zaostalými místními, obsahuje i pověstnou a ještě dnes zneklidňující scénu znásilnění mezi muži. Reynolds ve filmu hraje atletického Lewise, který to umí s lukem a vůbec dost machruje. Část filmu působí jako hlavní hrdina, pak se ale zraní a zlou situaci musí vyřešit jeho subtilnější kamarád v podání Jona Voighta. V následujících letech šla Reynoldsova hvězda nahoru, při výběru rolí ale taky párkrát přebral, uvažovalo se o něm prý jako o Michaelovi Corleonem v Kmotrovi nebo McMurphym v Přeletu nad kukaččím hnízdem, nechtělo se mu hrát ani Hana Sola ve Hvězdných válkách. Nejlépe mu seděl trochu lehčí žánr, role uvězněného profesionálního fotbalisty, který zorganizuje utkání vězňů proti dozorcům ve filmu Nejdelší Yard, nebo smypatický kriminálníček v populárním (v Americe asi nejpopulárnějším) Reynoldsově snímku Polda a bandita. 

V půli osmdesátých let se Reynoldsovi přestávalo dařit, objevil se v několika propadácích. Také se mu trochu vymkly zpod kontroly osobní život a finance. Investoval do dvou restauračních řetězců a ztratil kvůli špatným smlouvám dvacet milionů dolarů. Vždycky rád utrácel a v 80. letech si našel partnerku, která tohle jeho hobby sdílela, nepříliš významnou herečku Loni Andersonovou. V roce 1988 se s ní oženil (později to rozhodnutí vyhodnotil jako „blbý nápad“), dvojice dost zaměstnávala fotografy bulvárních periodik. Po pěti letech přišel rozvod, značně dramatický, z obou stran padala různá obvinění. Bývalá manželka Reynoldse u soudu dost „oholila“, poslední splátku jí Reynolds poslal patnáct let po rozvodu. Ani při výběru další partnerky se mu mocc nepoštěstilo, desetiletý vztah se servírkou Pam Sealsovou skončil hrozbami advokátů expartnerce, která se prý chystala Reynoldse vydírat. V půlce 90. let všechny ty těžkosti dohnaly herce k vyhlášení osobního bankrotu. Živilo ho tehdy především hraní v televizi.

Zažil ale ještě jedno krátkodobé herecké vzkříšení, když přijal roli režiséra pornofilmů Jacka Hornera ve filmu Hříšné boogie režiséra Paula Thomase Andersona, dnes jedné z nejvýraznějších osobností světového filmu. Byla to role Reynoldsovi přímo na míru, i když ji přijal po dlouhých úvahách, odmítl ji prý sedmkrát. Ani natáčení si údajně moc neužil, režisér připouští, že pro světovou hvězdu zralého věku mohlo být složité vyjít s šestadvacetiletým filmovým nadšencem, přesvědčeným, že zbaštil všechnu moudrost světa. Ale výsledek stál za to. Drsná, legrační, epická a skvěle natočená freska o kalifornském pornoprůmyslu 70. a 80. let. V jejím centru mladý hrdina, pro danou disciplínu tělesně velice disponovaný. A jeho mentor Jack (Reynolds), poněkud vyžilejší elegán, který kolem sebe shromáždil jakousi rodinu lidí ztracených v životě, sám taky znepokojený tím, jak se kolem něho svět mění. Jde ale za svým snem – chce jednou natočit pornofilm, na který přijdou lidi a odbudou si to svoje, ale nepůjdou hned, zůstanou až do konce, protože ten příběh je prostě vtáhne… Reynolds za roli dostal Zlatý glóbus a první oscarovou nominaci.    

Poslední roky života Burt Reynolds prožil spíš v ústraní, pořád hrál, většinou ale ve filmech nijak zvlášť ambiciózních. Už nestihl natáčení s Quentinem Tarantinem, který ho obsadil do role George Spahna, slepého majitele filmového ranče, kde žila pověstná sekta Charlieho Mansona. Bydlel v sídle na Floridě, které musel dříve kvůli dluhům prodat, ale ve smlouvě si vymínil, že tam bude moci žít v nájmu. Učil v herecké škole, kterou založil nedaleko. V rozhovorech pro média se vyjadřoval s pobaveným furiantstvím, říkal, že bude pracovat až do dne, kdy umře, a že doufá, že se filmovat bude i při jeho pohřbu. Kdyby prý mohl něco změnit na svém životě, utratil by ještě víc peněz a užil si ještě víc legrace. Zpráva o jeho odchodu mi ale asociovala poklidnější scénu s Burtem Reynoldsem, je ze závěru Boogie Nights. Pornorežisér Horner v Reynoldsově podání pořádá ve svém sídle další party, někdejší kolega, který přesedlal na prodej hi-fi, mu doporučuje zvukovou aparaturu, živě popisuje, jak mu budou silné basy třást barákem. „Chci to klidný. Klidný.“ Snad to tak Burt Reynolds i měl.