V dnešní debatě o naší moderní historii vzniká dojem, že socialismus, až na represe, vlastně velké části obyvatelstva aspoň částečně padl. Diktaturu samozřejmě nikdo nehájí, ale že český národ je převážně levicový, to vyčíst lze, občas to i někdo tak výslovně řekne, aniž narazí na odpor. A je pravda, že pro to můžeme nalézt doklady i mimo oficiální komunistické nebo revizionistické podání, ve sféře disentu, kde i ti, kteří se přímo nerekrutovali z reformněkomunistických kruhů, přirozeně tíhli k levicovému světu ve svém uvažování i ve svých kontaktech. Platí to třeba pro profesora Patočku, pro první podpisové akce na podporu Plastic People nebo pro šíření dokumentů Charty 77.

Asi to tak opravdu je, geneze novodobého národa v národním obrození k tomu vytvářela předpoklady. Ale tohle přesvědčení má jednu vadu na kráse. Není to tak úplně výsledek přirozeného tíhnutí. Nelze říct, že nelevicové myšlenky byly předloženy veřejnosti k posouzení a byly shledány méně vhodnými. Ve skutečnosti se těm levicovým umetala k vítězství cesta, a to ošklivými metodami.

Je třeba začít od toho, že poválečná národněfrontovní demokracie byla demokracií okleštěnou. Neplatí to jen pro mocenské a stranické mechanismy, pro to, že vládlo souručenství několika stran, které se usnesly, že jiné strany existovat nesmějí. Platí to i pro stránku ideovou. Ty strany zakázané byly nesocialistické a ty povolené až na jednu socialistické. A protože v této kvazidemokracii směly periodický tisk vydávat prakticky jen politické strany, znamenalo to i přiškrcení veřejné diskuse. Ta byla samozřejmě přiškrcena mnoha způsoby od mezinárodní situace po komunistický nátlak. Ale ještě předtím, na startovní čáře, byla přiškrcena i tím, že tři ze čtyř českých povolených stran se hlásily k socialismu. Těch několik nekomunistických osobností, které měly svou vlastní platformu a jejichž líčení mají velký vliv na to, jak třetí republiku vidíme, jako Václav Černý a Ferdinand Peroutka, byli socialisty taky.

To komunisté uměli užívat jako taktickou výhodu. Takový Václav Černý si mohl říkat, že je sice socialista, ale „nikoliv ovšem svým kulturním vyznáním marxistický historický materialista, ani vyznavač třídního boje, tím méně straník principu diktatury“. Většina lidí tak sofistikovaná nebyla, a když komunisté řekli, že ten, kdo je proti tomu či onomu jejich požadavku, je proti socialismu, mělo to na ně ochromující účinky.

Černý ve svých Pamětech s opovržením popisuje, jak katolíci odmítli vstoupit do Kulturního svazu, jejž nekomunističtí intelektuálové založili, protože nemohli přijmout programový článek týkající se „demokratického socialismu“. Že by tedy ti ostatní netrvali na svém socialismu, to ho ani nenapadne.

Jedinou stranou, v níž člověk mohl otevřeně říkat, že není pro socialismus, byla strana lidová. Její publikace, což byl hlavně deník Lidová demokracie a týdeníky Obzory a Vývoj, byly lepší než strana sama, jež pod vedením tandemu Šrámek-Hála komunistům stále ustupovala.

V roce 2000 vyšla antologie z textů osmi osobností převážně z těchto publikací s výstižným názvem Na ztracené vartě Západu. Uspořádal ji a medailony osobností napsal Milan Drápala. Je osm hodně, nebo málo? Většina těch jmen dnes nikomu moc neřekne: Helena Koželuhová, Pavel Tigrid, Jan Kolár, Luděk Forman, Bohdan Chudoba, Ladislav Jehlička, Miloslav Skácel a Bohuslav Brouk.

Pavel Tigrid je vlastně z té generace jediný, kterému se dostalo ještě za jeho života zadostiučinění, a dokonce příležitosti vrátit se k přerušené práci, a hned do hlavního proudu.

Ostatním připomínaným osud takovou satisfakci nedal. Tigridův věrný druh Ivo Ducháček (jenž v knize nemá vlastní kapitolu, ale je často zmiňován) vysílal až do konce života na Hlasu Ameriky, ale zemřel v roce 1988. Ať už emigrovali, anebo zůstali doma a byli perzekvováni, konce komunismu se většina z nich nedožila a jejich působení vyznívá do ztracena, jako snaha odsouzená k nepochopení a k neplodnosti. Práce a temperament politického publicisty jsou takové, že přicházejí o živnou půdu, když je jim zabráněno v oslovování jejich publika. Jsou připraveni o reakce veřejnosti, vědomí bezmoci a ztráty působení je snadno vede k zaujímání rigidních, od společenského dění odtržených postojů. Mají to ještě těžší než talenty umělecké, kterým se někdy podaří se přeorientovat. Z této skupiny se to podařilo Janu Kolárovi, jehož francouzsky psané romány měly ve své době (v 60. letech) úspěch.

Ladislav Jehlička se konce komunismu dožil (zemřel v roce 1996), některá jeho díla byla vydána a našla si své příznivce. Také Luděk Forman, který psával politické komentáře a polemické texty o neúspěších kolektivizovaného hospodářství, žil až do roku 1995, ale to už byl po šesti letech věznění z kola venku. Z těch, kdo zůstali, jedině katolík Miloslav Skácel přežil socialismus bez věznění, toliko vyhozen z práce.

Takže by pak mohlo být snadné sečíst a učinit závěr, že česká společnost o tolik nepřišla, že to bylo slepé rameno. Anebo něco horšího, poukážeme-li třeba na to, že Jehlička za druhé republiky publikoval některé dost ošklivé věci, že Chudoba nakonec dospěl k antisemitismu či Koželuhová obhajovala odsun Němců „bez zbytečného sentimentu“. A možná to tak je. Ale přesto by to bylo nefér.

Vždyť mezi těmi, kdo pak po Únoru obsluhovali média a kulturu, se taky vyskytovali lidé poznamenaní kolaborací. A dospěli za stalinismu k myšlenkovým koncům mnohem zrůdnějším, byť byly tehdy normalizované.

Třeba opravdu byla první republika, její společenský řád i Západ tak zdiskreditované, že jiné směřování než socialistické nemělo naději na úspěch. „Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu,“ cituje Drápala Peroutku. Ale existovalo tehdy dost lidí, kteří si to nemysleli. Nelze je mazat z dějin. Když v roce 2003 v rozhovoru s kolegou Jiřím Peňásem (tehdy v časopise Týden) Ivan Medek mluvil o literárním díle svého otce, legionáře Rudolfa Medka, uznával, že by asi už čtenáře nenašlo. Ale mrzelo ho, že ta literatura byla zakázána, že jí „nebylo umožněno odejít přirozeně ze scény do polozapomenutí“. Aspoň proto si ti autoři zaslouží, aby byli slyšeni.

Tiskoviny lidové strany nebyly bezvýznamné, sice měly ze stranického tisku nejnižší náklad (deníky asi 300 000), ale to nemuselo nutně odrážet jejich popularitu, protože papír byl na příděl a pochopitelně ho měli v rukou komunisté. Na stránkách časopisů Obzory a Vývoj (ten pod vedením Pavla Tigrida) se odehrávalo nejen aktuální zpravodajství, ale udržoval se i kontakt se světem, tedy hlavně západním, vedly se polemiky s levicovým, tedy veškerým ostatním tiskem. A tiskly se stati o demokracii, o hospodářství. Samozřejmě nechybělo umění a kritika. Původní články pro ně napsali Raymond Aron nebo Julien Benda, vyšly v nich překlady George Orwella a Arthura Koestlera. To zní až podezřele aktuálně.

Některé zprávy mohly vyjít jedině tam. Třeba o tom, že v Jáchymově se těží uran za přítomnosti sovětských vojáků (to byla jedna z několika příležitostí, kdy komunisté v parlamentu veřejně vyhrožovali zákazem a trestním stíháním za velezradu). Autoři si s blížícím se rokem 1948 jasněji než politici a jejich strany uvědomovali, jak vážná je situace, volali po pevnějším postoji vůči komunistům.

Již v roce 1947 začaly na úřady docházet dopisy a rezoluce pracovních kolektivů žádajících zákaz Obzorů, potrestání autorů, „a dokonce vyhrožovaly jejich lynčováním,“ píše Drápala. Už tehdy měly plně zformovaný slovník, jak ho známe z éry socialismu – „štváči“, „klid na práci“ atd. Dnes v tom můžeme spatřovat počátky české „cancel culture“.

Co se týče politických názorů, nebyl to žádný monolit; zatímco Koželuhová a Tigrid byli spíš liberálové, pro něž byla víra soukromou věcí, jiní hledali politické a hospodářské koncepce v souladu s katolickou sociální naukou. Zatímco Bohdan Chudoba hledal uspořádání společnosti v souladu s křesťanským řádem a vrcholem mu byly společenské struktury středověké, neméně křesťanský Miloslav Skácel jako první seznamoval české čtenáře s dílem německého ordoliberála Wilhelma Röpkeho a s Cestou do otroctví Friedricha von Hayeka.

Pokud je mezi autory antologie osobnost, jíž se komunisté skutečně museli bát, pak je to vedle Tigrida Helena Koželuhová. Byla bez přehánění exemplářem prvorepublikové elity – elegantní dáma, dcera úspěšného brněnského advokáta a podnikatele, neteř bratří Čapků. Její manžel Adolf Procházka prožil válku v v exilové vládě v Londýně a po válce se pak stal za lidovce ministrem zdravotnictví. Koželuhová, jež dosud psala jen privátní literární pokusy, se hned v květnu 1945 zničehonic stala hlavní politickou komentátorkou deníku Lidová demokracie. Vystupovala proti zatracování kapitalismu, vyzdvihovala české podnikatelské tradice, odpovědnost a iniciativu, odmítala kolektivismus a jednotnost za každou cenu. Nebála se srovnávat mocichtivost komunistů s nástupem nacistů.

Koželuhová se s velkým úspěchem pustila i do veřejného vystupování. „Například Burianova Kulturní politika si posteskla, že na besedu se čtyřmi spisovateli organizovanou Svazem české mládeže nedaleko Prahy se dostavili tři lidé, zatímco o týden později na Koželuhovou jich přišlo pět set,“ píše Drápala.

Ve volbách v roce 1946 Koželuhová za lidovce kandidovala a pomohla straně k výraznému úspěchu v Praze. Načež následovala klasická epizoda „lidovectví“. Vedení strany bylo vylekané jejím náhlým úspěchem a jejími otevřenými výzvami ke změně stranického kurzu a vedení. A tak ji bezprostředně po volbách zbavilo mandátu (mělo od poslanců podepsané bianko vzdání se mandátu) a vyloučilo ze strany. Protesty stranických organizací, vystupování členů ze strany, to vše nebylo nic platné. Stranický tisk to odbyl notickou – tady si netroufli navíc ani Tigrid a spol. – a nad Koželuhovou se zavřela voda. Ještě párkrát publikovala na Slovensku, ale i tomu lidovci přes Národní frontu učinili konec. Co nedokázala komunisty inspirovaná „cancel culture“, dokázala její vlastní strana. I v tom je poučení.