Americká média nám nečiní život snadným. Vždy když shromáždíme dost doličných předmětů k tomu, abychom nad nimi zlomili hůl, objeví se něco takového jako reportáž v časopise New Yorker o Němci, který vyrůstal u pěstouna-pedofila. Reportáž, jež si jistě vyžádala dlouhý čas, je psána jasným, klidným stylem, autorka má dar popsat komplikovaný děj a nekřičet přitom na vás: Tohle je zlo! Ale z textu plasticky vystupuje to, o čem jste slyšeli, pokud jste se někdy zajímali o následky sexuálního zneužívání v dětství – citové zmrtvění, odmítání sebe sama, které některým obětem zůstává po celý život.

Když Marcovi, jak říká hrdinovi příběhu, někdo připomněl jeho pěstouna, „měl pocit, že ve skutečnosti není naživu, že jeho srdce přestalo tlouct a svět ztratil barvu. Když zkusil promluvit, jako by mu jeho hlas nepatřil“. Pochopíte, že svého pěstouna začal nenávidět, a zároveň se v osmnácti, když mohl, neodstěhoval a zůstal u něho do jedenadvaceti, kdy byla jeho pěstounská živnost zrušena. Nenáviděl, ale neuměl se vzbouřit a neuměl žít.

Příběh obsahuje řadu momentů, kdy si člověk uvědomí, že zlo existuje, že to je něco specifického a odlišného od pouhého zločinu. A zároveň obsahuje malé zázraky. Hlavně ten, jak Marca fotografka, která ho náhodou potkala a dnes je jeho ženou, dokázala probudit k životu. Setkání s ní a jejími přáteli přirovnal k tomu, „když cizinec v exotické zemi konečně narazí na lidi ochotné naučit ho místní jazyk“.

Ten příběh je zároveň intenzivně politický. Protože svěřování sirotků pedofilům nebylo selhání systému, nýbrž program podporovaný od 70. let senátem města (Západní) Berlín. Marcův pěstoun byl chráněncem ve své době vlivného sexuologa Helmuta Kentlera. Ten pomohl zabránit kontaktu Marca s biologickými rodiči a zasáhl vždy, když někdo na úřadě ochrany dětí projevil sebemenší pochybnosti.

Kentlerovo postavení nevzniklo v ideologickém vakuu. Nešlo jen prostě o uvolnění sexuálních norem. V tehdejším pojetí byla sexuální represe považována za klíčový faktor vzestupu nacismu. Základem správné výchovy by tedy měl být její opak. Sexuální osvobození je nejlepší cestou, jak „zabránit další Osvětimi“, napsal Kentler.

Autorka zaznamenává i aktuálnější momenty. Marcovi v při s berlínským senátem pomohl člen AfD, který ovšem zároveň sledoval vlastní agendu (němečtí Zelení měli vyloženě své „pedofilní období“ a AfD by ráda, aby se na to nezapomnělo). Mladá akademička, jež napsala o programu vědeckou práci, nebyla sice přímo „zrušena“, ale její akademická kariéra narazila na zeď a ona změnila profesi.

Z článku je patrné, že o věci se trochu psalo i v německých médiích. Je to ale ten druh informace, který nám čeští novináři pokrývající Německo zpravidla nezprostředkují. Jako by panoval ostych nad tím, co by mohlo vrhnout na nejvýznamnější zemi EU špatné světlo. Jako by se anticipovalo, že taková zpráva bude českými reakcionáři zneužita. Zvlášť v době, kdy zjevně nastal čas na prosazení gay manželství se vším všudy a kdy Orbán zakazuje LGBT výchovu na školách. Proto je dobře, když v Americe může vyjít takový článek, který jako by nebral ohled na to, že se píše rok 2021 a americká média prožívají woke revoluci.

Můžeme srovnávat, protože i česká žurnalistika nyní pojednala příběh mladíka, na jehož psychice se zjevně také podepsala osobnost muže, s nímž vyrůstal. I on je teď využíván pro politickou agendu, což může mít neblahé následky pro něj i pro tu agendu. Ale srovnejme jen tu novinařinu. Toto je odstavec, který skutečně vyšel:

„Hovořili jsme spolu o jeho dětství, o tom, jak se mu žije ve Švýcarsku, ale mluvili jsme také o jeho názorech. Jedním z velmi zásadních sdělení bylo jeho zdůrazňování vlastní prozápadní orientace a vřelý vztah ke Spojeným státům americkým, kde několik let studoval leteckou školu.“

Dosaďte si „prosocialistickou“ za „prozápadní“ a Sovětský svaz místo Spojených států. Každý, kdo někdy četl komunistické tiskoviny, by věděl, kam takový text zařadit. Staré propagandistické formy vylézají na povrch jako zombie.