Ve zbytku Německa vrtí nejednou nevěřícně hlavou, co se to v jejich hlavním městě zase děje. Jasně. Že dnešní Berlín není úplně typické německé město, se už nějaký pátek ví. A od časů vlády socialisty (SPD) a „party“ starosty Wowiho, tedy Klause Wowereita (2001 až 2014), se díky jeho proslulému výroku svět dověděl, že „Berlín je chudý, ale sexy“. I když to druhé už tak moc neplatí. Dnes o Berlínu s jeho mnoha problémy nejen škarohlídi říkají, že není daleko od toho stát se „Failed City“ (zkrachovalým městem), či řečeno obrazněji „City on the Edge“ (městem na okraji propasti). A to z řady důvodů, jež více či méně souvisejí s tím, že metropole na Sprévě je chronicky zadlužená, tedy chudá – nyní má sekyru kolem 60 miliard eur. Jde o jediné hlavní město v Evropě, jehož produktivita je nižší než průměr zbytku země.

Být jiný než ostatní může být o. k. Ale být jiný tím, že jste skoro ve všem opravdu důležitém horší než ostatní – snad vyjma počtu klubů, party, umělců, kreativců, myslitelů či básníků –, to už je na pováženou.

Ale k jádru věci, jež je ovšem jen součástí už zmíněných trablů, s nimiž se město chronicky potýká. V neděli 26. září měl zbytek Německa opět důvod otevřít v údivu pusu směrem k Berlínu. Obyvatelé města totiž vedle voleb do Německého spolkového sněmu a zemských voleb hlasovali v referendu o vpravdě kontroverzním návrhu, aby městská vláda, tedy senát, převzala od velkých firemních vlastníků typu Deutsche Wohnen, Vonovia, Ekelius či Covivio cca 240 tisíc bytů (asi 15 procent berlínského fondu nájemních bytů), tím zmírnila krizi bydlení a omezila prudce rostoucí nájemné. Jde o firmy vlastnící víc než 3000 bytů. Pro se vyslovilo 56,4 procenta voličů, proti 39 procent. Hovoří se o „zespolečenštění“, město by je totiž muselo odkoupit, nebo přímo o „vyvlastnění“ bytů. Tento výraz používá ve svém názvu iniciativa Vyvlastnit Deutsche Wohnen a spol. (Deutsche Wohnen a Co enteignen), jejíž zásluhou se lidové hlasování konalo. Kvůli úspěchu aktivistů tak nejpozději od poslední zářijové neděle obchází Německem nové strašidlo – vyvlastňování bytů. A pro leckoho je i důvod se ptát, zda aspoň část zhruba z 1,4 milionu Berlíňanů, kteří v referendu hlasovali pro vyvlastnění, nezešílela, či zda ve městě nežije nečekaně vysoký počet extrémních levičáků.

Kolik by ta legrace stála

Kolem berlínského vyvlastnění, tento termín už zevšeobecněl, existuje stále řada nejasností, byť se jím vedle horkých mozků aktivistů zabývají nejrenomovanější experti. Otazník visí i nad zdánlivě prostou účetní otázkou, kolik by to stálo. Vyvlastňovací iniciativa operuje ráda s částkou kolem osmi miliard eur, přičemž i laikům by mělo být jasné, že jde o sumu z říše fantazie a hluboko pod tržní cenou zmíněných 240 tisíc bytů. Berlínský senát dospěl k úřednímu odhadu tzv. odškodnění ve výši 29 až 36 miliard eur plus další nutné náklady. To je v přepočtu téměř bilion českých korun. O částkách vyšších o další jednotky miliard mluví majitelé realit. Ti velcí vlastní v Berlíně drtivou část soukromého bytového fondu. Už za Wowereita řešila levicová vláda své dluhy tím, že masivně privatizovala městské byty. Neprodávala je ale (jako třeba v Praze) nájemníkům, nýbrž institucionálním investorům. Přibližně čtyři pětiny Berlíňanů proto dnes bydlí v nájmu, což je vysoko nad celoněmeckým průměrem. Přičemž Němci jsou národem nájemců. Předloni obývali 53,5 procenta bytů včetně rodinných domů v Německu nájemci. V žádné jiné zemi EU nebydlí tak malý podíl obyvatel ve vlastních čtyřech stěnách jako ve Spolkové republice. Hledání bytů a nájmy jsou zde tudíž ožehavým tématem, jež v posledních deseti dvaceti letech vzbuzuje stále větší vášně. Hlavně ve velkých městech.

Není moc nadsazené říci, že Berlín je v tomto směru přetopeným kotlem, v němž mocně bublají frustrace i beznaděj. Jen za posledních pět let se zde požadované inzerované nájemné za volné byty zvýšilo o 42 procent (analýza Immowelt). V poslední dekádě se pak ceny nájmů téměř zdvojnásobily. I pro slušně vydělávající Berlíňany je už nadmíru obtížné přestěhovat se třeba z jedné čtvrti do druhé. Nejen kvůli nájmu, ale i kvůli malé nabídce. Když se zájemce o nový byt vydá na jeho obhlídku, často tam zakopává o jiné zájemce – jsou jich běžně i stovky. Situace na trhu s byty je katastrofální. Hrůzostrašné příběhy o stovkách případů drsného vystěhování, bezohledných pronajímatelích, luxusních rekonstrukcích či zvyšování nájemného kvůli přemrštěným účtům za služby slouží jako důkaz tvrzení, že berlínský nájemní trh se vymkl kontrole. Výrazný pokles nabídky bytů způsobila i „poklička na nájmy“ (něm. Mietendeckel), tedy hezky česky jejich zastropování, jež se týkalo starších bytů postavených před rokem 2014. Tento loňský experiment zastupitelstva Berlína, který přitáhl pozornost světa a jenž opravdu na chvíli snížil nájmy v regulovaném segmentu průměrně o 11 procent, smetl ze stolu Spolkový ústavní soud. Uplynul rok a vysoká berlínská politika žongluje, pod obřím tlakem zdola, s dalším bytovým experimentem – vyvlastněním.

Klobouk dolů před aktivisty?

Lze je označovat za populisty, fantasty, radikály či levicové pomatence, ale jedno si nejspíš zaslouží. Respekt. Dosavadní výsledky iniciativy Vyvlastnit Deutsche Wohnen a spol. jsou malou revolucí. Mluví se o nejúspěšnější masové kampani v historii města, u jejíhož zrodu před několika lety stála hrstka aktivistů. Na začátku covidové pandemie se pak už jejich početnějším týmům v 16 čtvrtích podařilo shromáždit 350 tisíc podpisů, tedy víc než dvojnásobek počtu, který je třeba k vypsání referenda. Činili se ve správný čas a ve správném městě. V tvrdé opozici proti údajně hamižným spekulantům, bezskrupulózním majitelům bytů, jimž jde hlavně o profit a kteří škodí obecnému blahu. Byty přece musejí být cenově dostupné, poskytovat ochranu, a ne obohacovat akcionáře. Aktivisté se opírají o 15. článek německé ústavy (základního zákona), který umožňuje za náhradu vyvlastnit soukromý majetek a převést ho do společného vlastnictví. Iniciativa se v kampani snažila mimo jiné rozdělit Berlín na „dobro a zlo“ – do první skupiny patří, jak jinak, nájemci a do druhé pronajímatelé. A jak ukázal výsledek referenda, mnozí na podobnou argumentaci slyší. Ostatně v Berlíně, jehož obyvatelé jsou historicky spíš levicově orientovaní, to mají podobné iniciativy snazší. Kdo chce o vyvlastňovací ideologii těch nejlevicovějších aktivistů zvědět co nejvíc, nechť se na webu ponoří do 40stránkové brožury Das rote Berlin (Rudý Berlín) s podtitulem Strategie pro socialistické město. Autoři dílka nijak nezastírají, že cílem boje proti nájemnímu šílenství a investorům do nemovitostí je úplné odstranění trhu s byty.

I z bezpočtu výpovědí Berlíňanů, kteří v referendu podpořili vyvlastňování, je ale zjevné, že drtivá většina z nich si dobře uvědomuje, že to není řešení zoufalé bytové situace ve městě. Anebo že je to řešení jen částečné. Dobře chápou i hlavní argument protistrany, že tím nevzniknou žádné nové byty, ba že celou situaci zřejmě jen zhorší. Přesto v referendu řekli Ano. Pro vyvlastňovací anoisty u volební urny má pochopení i část pravicových komentátorů, kteří ale jedním dechem dodávají, že realizace tohoto záměru by byla zničující.

Zdvižený prostředníček proti kapitalismu nestačí

V referendu šlo tedy z pohledu části hlasujících též o vytvoření co největšího tlaku na Červenou radnici, aby se situace s byty a nájmy začala co nejrychleji obracet k lepšímu. Byť výsledek hlasování není pro politickou reprezentaci závazný, jen poradní, nové vedení města vzešlé ze zemských voleb se jím musí vážně zabývat. Vyvlastňovací iniciativa na to má příliš silný mandát. Už oznámila, že nepoleví, bude pečlivě sledovat koaliční jednání a nepřipustí zdržovací taktiky. „Známe všechny triky,“ varoval její mluvčí Kaile Kunkel. V Berlíně bude pravděpodobně, byť ne jistě, nadále vládnout rudorudozelená koalice. Tedy vítěz voleb SPD v čele s Franziskou Giffeyovou spolu s Levicí (Die Linke) a Zelenými (Die Grünen). Iniciativu politicky podporuje jen Levice, zatímco Zelení chtějí referendum využít hlavně jako nátlakový prostředek na velké vlastníky nemovitostí. Giffeyová iniciativu opakovaně napadala, mezitím ustoupila a chce požadovaný vyvlastňovací zákon nechat právně posoudit i projít. I kdyby však byla taková legislativa na zemské úrovní schválena, není zatím vůbec jasné, zda či v jaké míře by byla v praxi uplatněna. Iniciativa každopádně varuje novou berlínskou koalici před možným „peklem na zemi“ a už pro jistotu zvažuje další referendum, tentokrát s návrhem vlastního zákona.

O rozvolnění „válečných front“ mezi nájemníky a vlastníky bytů se už snaží i realitní giganti. Společnosti Deutsche Wohnen a Vonovie, největší ve své branži v Německu, jež nedávno fúzovaly a jejichž portfolio tvoří zhruba 550 tisíc bytů, se letos v září s Berlínem dohodly, že mu prodají 14 750 bytů za 2,46 miliardy eur. Je to i gesto dobré vůle. Počet komunálních bytů v metropoli se tím zvýšil na 375 tisíc. Že pro realitní žraloky není možné vyvlastňování velký strašák, dokládá i koncern Heimstaden, který aktuálně v Berlíně převzal 14 tisíc nájemních bytů. Švédský realitní moloch koupil loni zhruba za 35 miliard korun i firmu Residomo, jež v Moravskoslezském kraji vlastní skoro 43 tisíc bytů, převážně po OKD. Též v Česku je Heimstaden stále při chuti a jeho nákupy bytů zde zdaleka neskončily.

Ačkoli je Berlín jedním velkým klubkem problémů, jeho atmosféra, šarm či způsob života působí jako magnet na lidi z celého světa. I tato atraktivita zhoršuje jeho bytové problémy, nejen v této oblasti město setrvale nestíhá. Dnes v něm žije kolem 3,8 milionu lidí, přičemž politici mu po znovusjednocení Německa předvídali během několika let šest milionů obyvatel.