V pátek se uskutečnilo první covidové jednání mezi nastupující a odcházející garniturou. Ti, kdo přicházejí, prozatím zabránili rakouskému modelu navrhovanému ministrem zdravotnictví v demisi Adamem Vojtěchem. Podle Vojtěchových představ se neočkovaní od 1. prosince už neměli účastnit veřejného života, ani kdyby byli ochotni si za účast zaplatit (test). Tým Vlastimila Válka je v tuto chvíli pro pokračování stávajícího režimu, což ale pořád znamená i zostřené vyžadování dokladu o vakcíně, uzdravení nebo testu. Vede je tu především snaha nenarušit tempo očkování dosud nenaočkovaných, kterých je v dospělé populaci i nadále asi 30 procent.

Fixace na očkovací kampaň je takto vypjatě demonstrována ve chvíli jejího dosud největšího zpochybnění. Náhle, kde se vzala tu se vzala, objevila se odborná shoda, že vakcíny proti covidu po několika měsících, snad po půl roce, prudce ztrácejí účinnost. Ochrana před vážným průběhem nemoci, to byl jeden slibovaný přínos. Druhým benefitem měla být ochrana těch zranitelnějších mezi námi a na tomto předpokladu dosud stojí vládní politika nahánění neočkovaných do očkovacích center. Pokud má ale pravdu imunoložka Zuzana Krátká (viz rozhovor s ní) a nakažlivost lidí očkovaných je menší než lidí neočkovaných po první tři měsíce od vakcíny a pak rychle klesá, neznamená to sice, že by tento druhý benefit neexistoval vůbec a že by vládní apel na kolektivní zodpovědnost postrádal jakékoli ratio. Znamená to tady a teď, naneštěstí souběžně se začátkem sezony respiračních chorob, že ona menší část lidí z rizikových skupin, jíž nákaza může způsobit vážné potíže, právě přestává být vakcínou chráněna. A že mizí nejen sebeochrana, ale i ta pasivní ochrana, dosažená očkováním několika milionů lidí, kteří měli vakcinaci podstoupit víc než pro sebe pro dobro celku. Převažující většina lidí, kterým horší průběh covidu nehrozí, se totiž naočkovala do prázdnin, v květnu, červnu, nejpozději červenci, tak aby pokud možno měla léto bez omezení, například cestovních. (O prázdninách počet nově podaných vakcín spadl.)

Pokud je tohle všechno pravda, potvrdilo by se, čeho se od začátku obávali skeptici: celý gigantický experiment, jímž je nepřímá ochrana rizikových naočkováním zbytku společnosti, bude v praxi jen obtížně řiditelný. Slýchám ze svého okolí a z okolí svého okolí, že podstatná část očkovaných, těch, kdo před několika měsíci uvěřili v princip Dvě dávky a dost, je rozhodnuta třetí dávku už nepodstoupit. Množství důvěry ve vládní propagandu není u normálního člověka neohraničené. Pokud se mu na začátku kampaně slibovala tečka, pokud se s odvoláním na „vědu“ důrazně prohlašovalo, že očkovaný je proti vážnému průběhu nemoci chráněn stoprocentně a že se ani nemůže nakazit – Ministerstvo zdravotnictví ČR autoritativně tvrdilo obojí –, nemůže se vládní aparát divit. Pokud však takto bezpodmínečně vsadil na mantru proočkovanosti, může už jen stupňovat tažení za tupou proočkovanost. K tomu tažení je ještě potřeba ignorovat protilátky u uzdravených, něco normální logikou zcela nevysvětlitelného, něco, co státní aparát připravuje o další důvěru.

Výrazem bezradnosti, do níž vládní politika došla, se stala tzv. brutální kampaň ministerstva zdravotnictví. Ta operuje se záběry z jednotek intenzivní péče, na nichž jsou údajně oběti covidu-19. Ať jsou ty snímky údajné, nebo pravé, v obou variantách byla překročena reklamní etika. I skuteční pacienti – případně rodinní příslušníci nebo pozůstalí – by totiž museli dát souhlas, že jejich utrpení může být vystaveno na veřejnosti.

Z oficiálního vyjádření ministerstva mezitím víme, že jednotlivé reklamní slogany („Měl plno výmluv“ nebo „Uvěřil dezinformacím“) se nevztahují k příběhu zobrazených pacientů. Především popisek „Nestihl třetí dávku“ kandiduje do rubriky Vlastní gól. Protože rychlost a množství třetích dávek pro starší pacienty, kteří o ně budou stát, mohou rozhodnout o tom, jestli nás čeká další hororová zima. Každý joule energie použitý místo toho na přesvědčování mladších ročníků, a dokonce rodičů malých dětí, je jednak plýtvání, jednak šikana.