Jiří Paroubek před dvanácti lety na stranickém jednání plamenně vyjádřil ochotu schvalovat zákony ve prospěch lidí klidně ve spolupráci s komunisty, a bude-li třeba, klidně i s Marťany. Reakce médií i nemalé části veřejnosti na ta slova byla pobouřená a hlasitá. Jenomže časy se mění, zdejší veřejnost si už zvykla na ledacos. 

Poslankyně za hnutí ANO a někdejší ministryně spravedlnosti to včera přitom řekla docela jasně: o změnách ústavy bude vítěz voleb vyjednávat s kýmkoliv, třeba i s SPD Tomia Okamury nebo s komunisty. V souvislosti se sestavováním vládní koalice přitom Andrej Babiš mluví zdrženlivěji, říká, že extremisty v kabinetu nechce.

Dá se mu věřit, představovalo by to pro něj jaksi problém image, šéf ANO stojí o uznání na evropské scéně, od všech těch reprezentantů tradičních politických směrů, pro něž má doma jen slova opovržení. S Okamurou po boku by se mu evropské salony dobývaly těžko. Je-li ale jeho hnutí odhodláno prosazovat ústavní změny ve spolupráci s kýmkoli včetně extremistů, jak říká Válková, dává tím najevo ochotu spojit se s extremisty ve všech svým způsobem dalekosáhlejších, než je ustavení vlády; za dobu existence České republiky jich také bylo schváleno velice málo. 

Kabinet vznikne a maximálně za pár let skončí, životnost ústavních změn je daleko trvalejší. A samozřejmě prohlasovávání ústavních změn je také nějaký politický obchod, k němuž patří i kompromisy – záleží na tom, s kým je jeden dělá.

Především jsou ale ty hnutím ANO prosazované ústavní změny krokem ke změně systému, již ANO prosazuje. Přímá volba starostů a hejtmanů může působit jako další předání moci lidem, jejich zatažení do rozhodovacího procesu. Právě že tak ale jenom působí. Spíš je to pokus naplnit pochybnou tezi o řízení státu jako firmy.

Přímo volené starosty a hejtmany nebude zatěžovat „žvanírna“ zastupitelstev, budou moci bez větších zdržení „makat“. Firma Česká republika bude mít svého „ředitele“ a stejně tak ho dostanou i „odštěpné závody“, kraje a města. Lid nebude mít větší podíl na moci, spíš na ni jen bude méně vidět. Možná se mu uleví, nebude totiž obtěžován informacemi o tom, jak se ti nahoře – ve vládě, na radnici, krajském úřadě – zas hádají a těmi řečmi brzdí potřebnou práci. Třeba díky takto nastavšímu tichu získá dojem, že se nahoře činorodě pracuje v jeho prospěch. Realita bude ale spíš jen taková, že moc nebude rušena.