Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit. To se pak často ceny jenom sypou, možná by stálo za to ustavit speciálního Oscara pro vyhlášené krasavice, které obětovaly „glamour“ na oltář umění a nechaly se v jeho zájmu od maskérů pořádně zohyzdit. Často to bývá jen taková hra na efekt, cesta, jak se „na první dobrou“ předvést jako seriózní umělec či umělkyně. Stává se ale také, že ta fyzická proměna herce je součástí vzniku skutečně pozoruhodné postavy, která je vrstevnatější a hlubší, nevyčerpává se jenom tím zarážejícím, pro někoho třeba i šokujícím exteriérem. To je také případ Joyce Mitchellové, hlavní hrdinky sedmidílné minisérie Útěk z vězení v Dannemoře. Hraje ji Patricia Arquetteová, velmi populární filmová herečka devadesátých let, která později udělala úspěšnou kariéru v televizi, dříve specialistka na blonďaté „fatálky“, krátkou dobu také manželka Nicolase Cage. V Útěku je naprosto k nepoznání, nijak dobře oblečená a rozhodně ne sličná padesátnice z amerického maloměsta. Budí soucit a zároveň je nesnesitelná, poblázněná a ztracená.  

Seriál scenáristů Michaela Tolkina a Bretta Johnsona a režiséra (a také známého komediálního herce) Bena Stillera vychází ze skutečné události. Útěku dvou nebezpečných vězňů z přísně střeženého vězení v městečku Dannemora v roce 2015, jemuž napomáhala i vedoucí vězeňské krejčovské dílny Mitchellová. Autoři tu story vyprávějí velmi (místy až moc) zvolna, daří se jim ale vystihnout ducha nebo spíš bezduchost prostředí, velmi plasticky zobrazit hlavní postavy – především tu nesnesitelnou nešťastnici Mitchellovou, z níž se jim spolu s hlavní představitelkou podařilo vytvořit figuru unikátní a zároveň v něčem univerzální, antihrdinku naší doby.

Joyce Mitchellová vede úplně obyčejnou existenci. Je jí jedenapadesát let, žije na malém městě s manželem Lylem, důvěřivým dobrákem se slabostí pro lahvové pivo, syn už dospěl a slouží u letectva. Dvojice vede stereotypní existenci, ráno společná cesta do práce do věznice, kde jsou oba zaměstnáni, večer sledování oblíbené show, nadbytečné city Joyce investuje do dvou francouzských buldočků. Je na svůj život naštvaná – v něčem se to dá pochopit, maloměsto, jehož ekonomika je závislá na vězení, nepůsobí jako zrovna inspirativní místo, už to, že kraji se říká Malá Sibiř, nepůsobí moc lákavě. V seriálu je zachycené jako příklad rozkladu amerického venkova – nejenom ekonomického, působí jako místo, z něhož se vytratil duch.

Joyce Mitchellová jako kdyby v něm pořád na něco čekala, ukřivděná a naštvaná, zároveň neschopná si připustit, že by sama mohla dělat něco špatně. Ve vězení pracuje jako šéfka krejčovské dílny. Má poměr s vězněm Davidem Sweatem (Paul Dano), vězeňským předákem. Je to podivný vztah, pro Joyce značně riskantní, což si ona odmítá připustit, sama ho prožívá dost rozporně, vědomí nebezpečí, jemuž se touhle „mesaliancí“ vystavuje, potlačuje permanentní napružeností. Před očima ostatních vězňů a kolegů zatahuje Sweata pod průhlednými záminkami do místnůstky za dílnou na uspěchané rychlovky. Ten vztah má několik nesourodých podob. Někdy to vypadá, že Joyce ve Sweatovi našla objekt svých mateřských citů, které po synově odchodu z domova nemá komu adresovat. Možná je ta aférka nedospělým projevem sebestřednosti a touhy dodat životu nějaký smysl nebo aspoň jeho zdání. Někdy vztah zas působí jako adrenalinová kratochvíle, jejímž prostřednictvím hrdinka do svého jinak fádního života vnáší trochu vzrušení, nebo možná vyjádření nějakého sebedestruktivního puzení – jednou to musí prasknout, bez ohledu na to, s jak přesvědčivou dotčeností Mitchellová odvrací všechny narážky a jak hřeší na skutečně andělskou důvěřivost svého prostoduchého manžela. Někdy se zdá, že Joyce prožívá nějakou dětinskou a narcistní romantickou fikci, působí, jako kdyby jí na Sweatovi skutečně záleželo. Zároveň se k němu ale chová mocensky a manipulativně. Jenomže David Sweat není nějaké nevinné dítě, ale vrah odsouzený na doživotí bez možnosti propuštění za brutální vraždu policisty. Zoufale chce být přeložený do jiného vězení, aspoň někam, kde nebude taková zima. Nakonec spolu se zkušeným spoluvězněm Richardem Mattem (Benicio del Toro) začne plánovat útěk. To už jeho poměr s Mitchellovou vyjde najevo a Sweat musí z dílny pryč. Jeho místo zaujme právě Matt, také vrah, který na Joyce začne plánovitě „pracovat“; a ona si začne i s ním. Tentokrát v něm ale nevidí opuštěné dítě, ale skutečně autoritativního muže – možná prvního, kterého v životě potkala. Z poblouzněného romantického snění ji ale vytrhne pravda – Matt ji informuje o útěku a o tom, jakou by v něm měla hrát úlohu. I to ale Joyce přijme, dokonce je ochotná přistoupit na to, že jejího manžela Lylea asi bude nutné zavraždit. Zároveň se v ní ale začne ozývat svědomí.

Skutečná Joyce Mitchellová je v současné době ve vězení. Patricia Arquetteová, která ji v seriálu tak skvěle hraje, měla možnost ji navštívit a probrat s ní její příběh. Nakonec se ale rozhodla to neudělat, tu svou story je Mitchellová schopná vyprávět v mnoha různých a protichůdných verzích. Možná už je propadlá svým narcistním fantaziím a zároveň v jejich líčení dost přesvědčivá na to, aby je posluchač přijal jako realitu. Arquetteová ji nechtěla vidět, měla obavy, že by mohla propadnout jejímu kouzlu. Smutné a pochopitelné.