Zachytit atmosféru doby a DNA společnosti je těžká disciplína. Přesahuje obory. Pro úspěch v ní nestačí být výborným historikem, sociologem, politologem nebo ekonomem a umět precizně pracovat s daty a prameny. Chce to hlavně dobrý postřeh, hodně zkušeností nikoli z knihoven, ale z reálných setkání s lidmi. A pak odvahu ke zjednodušení, že vás kritici budou peskovat za to, že jste povrchní. Přehnaně zobecňujete a zjednodušujete něco, co se přece dá vždycky na nějakém detailu nějak vyvrátit. Je to riziko. A chuť riskovat zrovna nepatří k typické české DNA. Jen při takovém riziku může vzniknout dobrá společenská sonda, která nám o atmosféře v zemi něco důležitého řekne. Taková se těsně po listopadu 1989 podařila sociologovi Ivu Možnému v knize Proč tak snadno?. Eseje sepsané v atmosféře přelomových let 1989 a 1990 líčí příběh, jak socialistický stát cíleně likvidoval vyvlastňováním rodinu a rozbíjel soukromý život. Trefně vystihuje vnitřní rozklad komunistického systému, kdy už nakonec téměř nikdo včetně těch privilegovaných neměl zájem na jeho dalším udržení. Nestojí na datech ani pramenech, stojí na postřezích bystrého sociologa v době komunistické totality.

Podobným příkladem velmi dobré společenské sondy do nové americké vyšší třídy je knížka Bobos v ráji: Odkud přišla nová vyšší vrstva, kterou v roce 2001 vydal komentátor David Brooks (do češtiny pro nakladatelství Dokořán přeložil kolega Martin Weiss s Kateřinou Weissovou). Také David Brooks dokáže v esejích zachytit, co dobře vyfutrované knihy ze společenských věd míjejí.

U nás se tak výstižná společenská sonda do DNA svobodného Česka neobjevila. Až teď s ní přichází s knihou Pro Čechy je nebe nízko / Pojďme chtít víc! (vydává Grada) ekonom, bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. V úvodu popisuje svoji inspiraci. Procestoval při své profesi i soukromě celou Evropu a velkou část vyspělých zemí světa. „Cizozemci různých povolání, přesvědčení a světonázorů uměli dát při různých příležitostech spontánně, nenuceně a jindy naopak dost okatě verbálně i symbolicky najevo, jak jsou v jádru spokojeni, že jsou obyvateli své země. Svého místa. Že někam patří a umí na to být hrdí. A že jsou i přes mnohé problémy rádi, že mají jakési privilegium patřit právě tam. Většinou to nepůsobilo jako namyšlenost, či dokonce povýšenectví vůči ostatním, byť samozřejmě někdy šlo i o to,“ píše Hampl. „To srovnání malinko bolelo. Začalo to tím, že jsem na rozdíl od jiných zemí skoro nikde neviděl Čechy spontánně vyvěšovat, vylepovat a nosit státní vlajky či jiné symboly vlastní státnosti vyjma mimořádně silných sportovních příležitostí, a končilo to až pořádným, od plic podávaným kritizováním všeho ,zkaženého v Česku‘ pronášeným k uším zaskočených zahraničních delegací i u opulentních večeří. Dorazil to pak jednou letitý kamarád ze studií a vysoký úředník našeho ministerstva financí. Prozradil, jak mu s mírným cukáním koutků připomínají jeho partneři v Bruselu, že naprosto nejvíce finančních udání od občanů jedné země na občany téže země přichází do hlavního města Evropské unie právě z České republiky.“

Následuje čtivý esej o tom, jak se podceňujeme a naše velmi časté propady do „blbé nálady“, Václavem Havlem formulované v roce 1997 při slavném rudolfinském projevu, nám brání v rozletu. Mojmír Hampl precizně rozebírá a dokládá, že jsme mnohem lepší, než si o sobě myslíme. Máme se mnohem lépe, než si myslíme, a prostě máme na víc. Hledá příčiny v naší nedůvěře v sebe samé v nejbližším i vzdálenějším okolí. Právě ta nedůvěra je v Česku podle jiné, velmi dobré knihy francouzských autorů Pierra Cahuca a Yanna Algana La Société de Défiance (Společnost nedůvěry) spolu s jejich zemí vůbec největší v Evropě. Mojmír Hampl je ekonom. Ekonomie pracuje s tím, že úspěch stojí a padá s očekáváními. Prosperita a úspěch jsou vedeny sebenaplňujícími se proroctvími. Kdo chce vítězit, musí věřit, že se stane vítězem.