V den, kdy začali poslanci projednávat vládní návrh na pět tisíc korun na dítě do každé rodiny s příjmem do milionu korun hrubého ročně, se v sousedním Rakousku rozjíždí zcela jiný kalibr nových sociálních dávek. To tu ještě nebylo. Sociální dávky, jež mají kompenzovat prudký růst cen, který zatím v Rakousku dosahuje 8 procent, mají podle vládního návrhu dostat úplně všichni. Chudí, bohatí, střední třída - úplně všichni. O výši bude rozhodovat jen věk. Každý dospělý dostane jednorázově 500 eur (zhruba 12 tisíc korun), dítě 250 eur a důchodce 300 eur.

Státní inflační sociální dávky začnou chodit začátkem podzimu. Kromě toho se Rakušané ještě chystají odložit uhlíkovou daň, kterou se původně chystali uvalit na firmy. Podnikům se kromě toho budou hlavně v těch na spotřebu nejnáročnějších odvětvích kompenzovat ceny energií.

Je to politická demonstrace, že se něco děje. Že se vláda cosi snaží dělat. Zakrývá fakt, že je proti inflaci úplně bezmocná. Naleje jen do ekonomiky, už tak roztočené vysokou inflací, dalších 28 miliard eur (skoro 700 miliard korun). Kromě toho se ale budou lidem a firmám nalévat i další peníze.

Dá se předpokládat, že ve chvíli, kdy lidé očekávají prudké zdražování, jehož konec je v nedohlednu, lidé s penězi, jež dostanou v rámci strategie „utrať co můžeš, zítra bude dráž“, okamžitě vyrazí do obchodů a vládní kompenzace utratí. To znovu povede k růstu cen, které pak zase bude potřeba kompenzovat dalšími sociálními dávkami. Ty znovu zvednou ceny. A takhle se spirála bude otáčet dál. Otázka je, kde skončí. V Turecku už to vytáhla do obrátek meziročního zdražení o 73 procent.

Politici se nesnaží řešit příčiny inflace, kterými je umělé zdražení energií tažením za bezemisní ekonomikou, narušený globální obchod a v neposlední řadě obrovské státní dluhy, jejichž velká část jde na sociální výdaje. Sociální dávky už v Evropě dávno nejsou pro ty, koho mají zachránit před pádem do chudoby. Dostávají je lidé ze středních vrstev a v Rakousku teď už dokonce milionáři. Ne náhodou má v Evropě s inflací nejmenší problém Švýcarsko, jež přerozděluje výrazně menší části a dostihů v sociálních dávkách se nikdy neúčastnilo.

Rakousko, které platí eurem, má tu smůlu, že proti inflaci tam může zasahovat jen vláda. Nemá vlastní centrální banku, jež může zdražování velmi rychle přibrzdit zvýšením úrokových sazeb či posílením měny. Evropská centrální banka drží sazby stále na nule. Přestože ví, že je dřív nebo později bude muset zvednout, bojí se to udělat, aby předlužené Itálii nezvedla úroky tak, že ji začnou ohrožovat. Evropští centrální bankéři nerozhodují podle Rakouska. Vše je tam jen na vládě. A ta teď usilovně pracuje plošnými sociálními dávkami na tom, aby to zdražování bylo nekonečné.

My máme proti Vídni tu výhodu, že stále ještě máme vlastní měnu a vlastní centrální banku. Byť se teď s novým guvernérem netváří, že by akčně chtěla něco s rekordní inflací dělat.

Kompenzace širokým vrstvám jsou přímou poukázkou na další inflaci. Zajímavé je, proč vlády nikde místo nich raději nesníží daně? Třeba jen lidem z nejnižších vrstev. Rekordní ceny totiž také rekordně zvedají příjmy státního rozpočtu. Politici se jich ale nechtějí vzdát a raději posilují svou moc dalším zvyšováním přerozdělování.