Komentář Jiřího Peňáse

Andrej Babiš u Kunderů

Komentář Jiřího Peňáse
Andrej Babiš u Kunderů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ta zpráva v sobotu odpoledne zacloumala sociálními sítěmi a vyvolala v mnohých morální pobouření, vyjádřené komentářem Vrána k vráně. Andrej Babiš se pochlubil, že se setkal s Milanem Kunderou, který ho spolu s Věrou Kunderovou přijal ve svém bytě. A pak spolu odešli do restaurace, kde prý strávili tři hodiny. Podle premiéra si „neskutečně rozuměli“, což umožnilo i to, že ho spisovatel má „nastudovaného“. Na závěr mu premiér dal svou knihu O čem sním, když náhodou nespím? Co to asi znamená? A co znamená takové setkání v Paříži?

Hypotéza střízlivého pozorovatele je asi tato. Andrej Babiš je všechno jiné než literárně založený intelektuál. Milana Kunderu pravděpodobně nikdy nečetl, protože by to byla pro něj ztráta času a dosud to ani nebylo potřeba. Konverzace o jeho románech se jak za jeho mládí, tak v době budování Agrofertu nepěstovala a on by v ní asi nebyl přeborníkem. Zato velmi dobře věděl a ví, že Kundera je slavný, oceňovaný a Nesnesitelné lehkosti bytí se prodalo tolik, že to muselo zaujmout i jeho. A Babiš je zvyklý takové lidi respektovat. S příchodem do vysoké politiky se otevřela možnost se k nim přímo přiblížit. Uspokojuje to různé druhy jeho ambicí, určitě ješitnost a touhu po uznání. Ale jistě také zvědavost a chuť se předvést jinak než jako parvenu, který se vyšvihl. 

S tím se pojí ještě další důležitá Babišova vlastnost, že totiž když ho něco napadne (nebo někoho z jeho imagemakerů), tak to udělá. Nejspíš ho napadlo, že se zkusí sejít s Kunderou, tak to zkusil. A vyšlo to. Pak se k tomu přidají takové věci, že to v Paříži zná a na rozdíl od řady předchozích premiérů ví, jak se v dobré restauraci sedí a jí. Pak se přidá ještě záležitost s českým občanstvím. Ne, že by ho Kundera potřeboval, ale gesto to je srozumitelné. Možná to mohlo nějakého premiéra napadnout v minulých devětadvaceti letech.  

Milanu Kunderovi bude příští rok v dubnu devadesát let. Člověk musí mít malé ponětí o tom, co je to lidská bytost a jaké jsou její možnosti, aby ho soudil nároky třeba svého věku. Milan Kundera byl vždycky zvláštní, plachý a introvertní, dle svědectví lidí, kteří ho znali, ale také zdvořilý člověk. A obvykle se choval jiným způsobem, než byla očekávání obecného mínění – a řeč není jen o kauze z roku 1950, respektive 2008. Ta záležitost, na kterou reagoval poplašeně a způsobem, který jen zesílil podezření, v něm vyvolala pravděpodobně zahořklost a pocity nevděku.

Lze se domnívat, že je podporovala i paní Věra, která byla v jiných věcech jeho oporou. Do toho přichází přání a návrh premiéra jeho staré vlasti, aby se spolu setkali ve městě, v němž čtyřicet let žije. Kundera souhlasí. Důvody, proč, jsou jenom na něm a paní Věře. Třeba je v tom zdvořilost, ješitnost, slabý odhad, k čemu to ten druhý použije, a třeba i jen chuť jít s někým na oběd. Normální věc v normálních poměrech. 

Člověk musí být hodně zapálený komisař, aby v něm taková věc vyvolala úšklebek. Protože třeba už za pár hodin se velký spisovatel ptal své ženy, kde se u nich vzala ta knížka s tak divným názvem – O čem sním, když náhodou nespím…