Už týden se ve Francii odehrávají protesty proti zdražování benzinu a nafty, které svou prudkostí a tím, že část demonstrantů se nerozpakuje násilných blokád ani potyček, poutají značnou pozornost médií v zahraničí, samozřejmě včetně českých. Zpravodajství vychází vstříc stereotypní představě o Francouzích jako věčných nespokojencích, kteří vždycky při představě, že by jim někdo sáhl na jejich pohodlí a blahobyt, reagují velmi popuzeně. V tomto směru to zpravodajství jistě není lživé, je jen neúplné.

Demonstranti známí jako „žluté vesty“ protestem proti plánu vlády zvednout od ledna 2019 spotřební daň u pohonných hmot protestují proti údajně ekologické politice svojí vlády. Francouzská vláda totiž zvyšování spotřební daně ospravedlňuje zodpovědností vůči planetě, ekologickými důvody. Když prý budou lidé méně jezdit v osobních autech, přispějí každý svým kouskem k záchraně klimatu. Macronova vláda ujišťuje, že každé takto získané euro (plán je stavěn na 15 miliard eur ročně) půjde na změnu ekonomického a sociálního modelu Francie, v němž má právě ekologie hrát klíčovou roli. Ale na Francouze to zřejmě velký dojem nedělá.

Tažení proti autům je ve skutečnosti tažení proti tomu, aby v autech jezdili chudší vrstvy. Je to typická politika nazelenalých buržoustů, kterým peníze na plnou nádrž vždycky zbudou. Zato nižší a nižší střední vrstvy mají jiné ekonomické možnosti, tím pádem i jiný pohled na svět. Není náhoda, že v zámořských územích Francie protesty nabraly nejdivočejší podobu na Réunionu, který je jakýmsi neoficiálním chudobincem zbytku francouzských koloniálních držav. Vláda hned utišuje Réunion, že ostrovu v Africe pomůže nějakými vládními programy, veřejnost v pevninské Francii má být uklidněna slibem, že nejpotřebnějším se benzin bude sociálně kompenzovat. 

Ministr vnitra si stěžuje, že hnutí žlutých vest je neorganizované a nedá se s ním vyjednávat (jinak než policejními obušky). Léta, v případě Západu desítky let, byla média zvyklá na to, že protesty, projevy tzv. občanské společnosti, přicházely zleva. Může to být jeden z důvodů, proč mívá hlavní novinářský proud takové potíže se seriózním reportováním o nepokojích, pokud přicházejí z druhé části spektra – nikoliv nutně zprava, ale proti levicové vládní politice. Tak to bylo před šesti lety, když Paříží pochodoval milion konzervativců, aby protestoval proti zákonu o manželství a adopcích pro homosexuální páry, a média podstřelovala odhady demonstrantů, někdy i řádově.

Podobně v Německu, kde spolková vláda před pěti lety zahájila tzv. energetickou revoluci, v jejímž rámci má být jaderná energie nahrazena z tzv. obnovitelných zdrojů, před dvěma lety vzniklo rozdrobené hnutí proti výstavbě „ekologických“větrných parků. Ty kazí přírodní panorámata, obyvatelům obcí,  kteří mají tu smůlu, že bydlí v jejich blízkosti, spánek, desetitisícům ptáků a hlavně netopýrů berou život. Ekologistické hnutí letos v létě a na podzim získalo pozornost veřejnosti, když blokovalo Hambašský les, určený k těžbě černého uhlí. Ale zpráva, že větrné parky ukousnou kus dějiště pohádek bratří Grimmů v Hesensku, nezískala ani zlomek pozornosti věnované potyčkám v Hambachu. Hnutí proti větrníkům vedl původně známý dirigent (a otec bývalého ministra obrany) Enoch zu Guttenberg, který letos umřel. Člověk by řekl, že Guttenberg se svými přednáškami a lokálními demonstracemi novináře zaujme, už pro zajímavý paradox, že se proti údajně ekologické revoluci staví jeden ze zakladatelů zeleného hnutí ještě ve staré spolkové republice (v roce 1975 spoluzakládal ochranářský BUND). Ve skutečnosti byla mediální odezva zanedbatelná. Málokdo ví, že v Německu dnes působí přes 1000 lokálních iniciativ bojujících proti místním plánům na větrníky. Zeleno-socialistické metropolitní vyšší vrstvy ovládající státní aparát i komunikační kanály ve velkých zemích Evropy žijí dnes už v téměř dokonalém odtržení od lidí, kteří si musejí nějak poradit s následky jejich politiky.