Jak je v posledních letech zvykem, objevují se s příchodem 17. listopadu na reklamních plochách tváře konkrétních lidí, kteří děkují, „že můžeme“. Má to být oslava svobody. Politici všech stran, snad s výjimkou komunistů, se teď pro forma zavěsí na odkaz sametové revoluce a budou si připomínat památku Václava Havla.

Dohromady to vytváří naprosto přízračnou atmosféru, kontrast mezi vzpomínkami na festival svobody v roce 1989 a koronavirovou dystopií, do níž jsme byli vrženi letos. Zastánci přísných epidemiologických opatření jakékoli porovnávání s komunistickou diktaturou odmítnou hned v zárodku, prý je nepřípustné byť jen naznačovat, že by se toto dočasné omezení životního stylu mohlo v něčem rovnat systémovému zrušení občanských svobod komunisty, které bylo na věčné časy.

Což nic nemění na konstatování, že zatímco na přelomu 80. a 90. let svobody skokově přibylo, letos svobody významně ubylo. Většina doby mezi listopadem 1989 a dneškem se vůbec jeví jako oáza svobody až krajní. V roce 1995 si vážnější varianta chřipky vyžádala v republice kolem šesti tisíc životů, zatímco my se s koronavirem blížíme k pěti tisícům (že to číslo je z kategorie zemřel s covidem, tedy nadhodnocené, nechme protentokrát stranou, protože to je u obětí chřipkových vln nejspíš taky). Tehdy ale nikoho nenapadlo kvůli epidemii celostátně zavírat školy, obchody, restaurace, uvalovat na obyvatelstvo zákazy nočního vycházení, fakticky zrušit ústavní práva, jakým je právo shromažďovací. Veřejnost by byla citlivá na to, že jí stát organizuje život.

Tehdy byla veřejnost vůbec citlivější jinak. Demonstrace odpůrců karantény v Praze letos 18. října byla na svém konci uzurpována fotbalovými rowdies. Ale jsou znepokojivé indicie, že policie schválně přilévala olej do ohně. Ministr vnitra Jan Hamáček se vyskytoval v operačním štábu policie a po rozpuštění demonstrace ještě veřejně vyzval soudy k drastickým rozsudkům. Hluboko do 90. let by mu to vyneslo nelichotivá srovnání s Miroslavem Štěpánem.

Ale, namítá se, „hygienické“ zákazy nejsou systémové, je to jednorázový krok v mimořádné situaci. To jednak pomíjí možnost, že nás z tohoto kolotoče zavírání a otevírání ani vakcína nedostane, protože nebude účinná a odzkoušená. Jednak to ignoruje fakt, že letos byl vytvořen precedent, v němž moderní společnost demokraticky došla k přesvědčení, že sisyfovské oddalování vln infekce nového viru je pro společnost vyšší hodnota než všechno ostatní.

Otevírají se před námi netušené možnosti. Nedávno vyšla hrdá zpráva o spolupráci mobilního provozovatele T-Mobile ČR s Technickou univerzitou Ostrava. Provozují spolu jakýsi Atlas mobility, „výzkum… zaměřený na mobilitu obyvatel vytěžovaný z anonymizovaných dat v době koronavirové pandemie“. T-Mobile svůj atlas nabídl Úřadu vlády. Jistěže, samozřejmě, koho by tu mohlo napadnout něco špatného, atlas se skládá z anonymizovaných dat. Takže bychom měli být T-Mobile ČR nejspíš vděčni za ochranu zákazníků. Pesimista v té zprávě naopak spatří znamení budoucnosti, v níž už se nějakými kecy o anonymizovaných datech nikdo nebude zdržovat.

Izraelský historik a filozof Yuval Noah Harari (autor bestselleru Sapiens. Stručné dějiny lidstva, česky Leda, 2014) před dvěma týdny v rozhovoru pro německý server t-online ke koronavirové době řekl: „Lidstvo se právě shodlo na tom, že větší část svých životů už bude trávit on-line. Má to své výhody, ale skrývá to i jedno nebezpečí: v nejhorším případě si lidé za padesát let budou připomínat, že roku 2020 s pomocí digitalizace začal všudypřítomný státní dozor.“ Řadu předpisů, které ještě před rokem nebyly na Západě myslitelné – například ukládání zdravotních dat o jednotlivcích, zapisování jmen a mobilních telefonů při návštěvě restaurace, předpisy, kolik lidí si člověk může pozvat domů na večírek – dnes lidé normálně přijímají, pokračuje Harari. „Dnes jsme v situaci, kdy je možné zorganizovat dokonalou diktaturu. Byl by to autoritativní režim, jaký svět ještě neviděl. Diktatura, horší než nacistické Německo nebo Sovětský svaz Josifa Stalina, je nyní myslitelná.“ Ve 20. století každý totalitní režim ještě omezovaly nedokonalé technologie. Východoněmecká Stasi měla sice celosvětově nejvíc spolupracovníků na hlavu, i to však ani zdaleka nestačilo pro dohled nad každým občanem 24/7. V naší době už špioni v ulicích nejsou potřeba, místo nich jsou v akci kamery, mikrofony, senzory – a umělá inteligence schopná tuto horu dat zpracovat a vyhodnotit.

Protože dějiny se nikdy neopakují mechanicky, úbytek svobody v blízké budoucnosti by už čtenář nepoznal podle toho, jestli dostane, nebo nedostane obsílku k pohovoru o vstupu spřátelených vojsk. Tentokrát ztráta svobody hrozí jinak, především jako faktická ztráta soukromí. Odhlédneme-li od sledovaček StB, která přitom ani špičky disentu typu Václava Havla nedokázala monitorovat nepřetržitě, na život v rýsující se „epidemiologické diktatuře“ životy bojovníků proti komunismu nenapasujeme.

Ale můžeme si od nich brát jakési elementární lekce: Že o výhodách a rizicích lockdownu i východisek z něj, analogových stejně jako digitálních, se musí vést otevřená debata a že asi bude něco špatně ve chvíli, kdy se stigmatizují protivládní názory mezi lidmi (sociolog Daniel Prokop, který má vliv na utváření epidemiologické politiky Babišova kabinetu, rozděluje Čechy v době koronaviru na „ustarané, respektující, hazardéry, podceňující a sabotéry“). Že je špatně, když ministr zdravotnictví jednou vyzve média, aby přestala dávat prostor nonkonformistům mezi vědci a lékaři, a jindy nahlas uvažuje, že by se občanům příští rok mohl uvolnit vycházkový režim odměnou za to, že se nechali očkovat. Že asi bude něco špatně, když se fakticky ruší taková ústavní práva, jakým je právo shromažďovací. Kdo tohle umožňuje, třeba svým hlasem ve sněmovně pro pokračování nouzového stavu, ten by se asi odkazu 17. listopadu neměl dovolávat, aspoň letos ne.