Vítěz amerických voleb bude znám už za pár dní. Mezi oběma stranami – nebo alespoň mezi jejich zapálenějšími křídly – existuje v jedné věci konsenzus. Tyhle volby jsou důležitější než jiné, jde v nich totiž prakticky o všechno.

Rezolutní kritici současného prezidenta by jeho případné vítězství vnímali jako posun Ameriky k autoritářství, nebo dokonce k fašismu (ten pojem se dnes používá velice volně). Tábor Trumpových příznivců ho zas někdy popisuje jako poslední hráz proti excesům politické korektnosti, „cancel culture“ a vůbec nástupu destruktivní a autoritářské politiky, jež se už teď projevuje prosazováním politiky dohledu a omezováním šíře názorů, které je možné veřejně vyjádřit bez hrozby sankce.

Pro nemalou část voličů jsou probíhající volby především volbami proti někomu. Kohokoli, jen ne Trumpa. A z druhé strany – ať už si o Trumpovi myslíte cokoliv, nedá se nic dělat, protože s jeho prohrou zemi ovládnou z řetězu utržení pokrokáři (bez ohledu na to, že Biden mezi ně nepatří, zkrotit je stejně nedokáže a asi ani nechce).

Oba ty pohledy jsou zásadně pomýlené, ten druhý navíc strategicky chybný. Představa Donalda Trumpa jako fašistického diktátora je přepjatá, během čtyř let v úřadě toho na poli uzurpace moci vskutku moc nepředvedl, kromě příležitostných silných či nemístných řečí. Spíš se zdá, že mu chybí schopnost koncentrace a drajv takový projekt uskutečnit, i kdyby ho třeba uskutečnit chtěl, na potenciálního diktátora je trochu moc roztěkaný a snadno ovlivnitelný, charakteristická je pro něj chaotičnost, jakou projevil ve svých vystoupeních k pandemii.

Vidět v něm poslední hráz, možnou záchranu před rychle se šířící „woke“ kulturou je už jenom kvůli tomu iluze. Nakonec k tomu skutečně rychlému a masivnímu rozšíření ideologie soudobého pokrokářství a jejímu mocenskému upevnění v různých důležitých sférách americké společnosti došlo za Trumpova prezidentství. A velmi pravděpodobně by se to stalo, i kdyby v Bílém domě seděl schopnější politik, protože moc prezidenta Spojených států zasahovat do společenského, v širším slova smyslu kulturního vývoje je velice omezená. Důležitější v tom ohledu může být fungující justice, jež může některým projevům „cancel culture“ efektivně bránit.

V hypotetickém druhém Trumpově funkčním období by to nebylo výrazně jiné. Trumpova možná prohra by naopak mohla stoupencům, jak se někdy říká, nástupnické ideologie v něčem zkomplikovat situaci. Současný prezident a radikální aktivisté se navzájem velice potřebují – jako strašák, jako alibi, kvůli němuž mohou stupňovat konflikt ve společnosti, cítit se jako součást „odboje“ proti nastupující diktatuře, v médiích rezignovat na elementární standardy novinářské práce, protože proti Trumpovi je přece dovoleno vše. Nacházet v prezidentových výstřelcích, charakteru, v tom, jak se chová a co je schopný veřejně říkat a podpořit, nejenom ospravedlnění vlastní hysterie, ale povzbuzení k ní, její posvěcení. A svým kritikům pak předhazovat, že jenom nahrávají Trumpovi, a tak dále a tak podobně.

Případný odchod současného prezidenta z Bílého domu by tak mohl představovat změnu, jež by pro radikální aktivisty rozhodně nebyla ve všech ohledech příznivá, v něčem by jim zkomplikoval život, jakkoliv si toho sami nemusejí být vědomi. A především – střetu, který v současné Americe a v jiných zemích Západu probíhá, se říká kulturní válka. Válka to ještě není a snad ani nebude, ale střet je to skutečně kulturní – a takový se nevyhrává politicky. Je to taky střet idejí a v něm je potřeba nějaké ideje mít a přesvědčivým způsobem je hlásat.