V pátek se konečně zrodilo dlouho očekávané celoevropské řešení, na nějž tak dlouho vyčkávala vláda Petra Fialy. Když se propojí s nedávno schválenými českými stropy na elektřinu a plyn pro domácnosti, živnostníky a firmy, vytváří se dost chaotický a nepřehledný přerozdělovací stroj na stovky miliard korun, které potečou od výrobců do státní pokladny a z ní zase k obchodníkům s elektřinou. V tom chaosu hrozí nejen masivní zvýšení byrokracie a dotační mentality, ale taká to, že na konci celého řetězce transakcí zůstanou státu miliardové dluhy.

Evropské i národní řešení jsou zatím velmi obecná. Chybí řada detailů. Mluví se o výjimkách. Takže skutečná podoba se těžko dohlíží. Dá se ale zhruba narýsovat, jak by to fungovalo podle toho, co zatím vláda a Evropská unie ohlásily.

Zaprvé: členské státy mají možnost sebrat výrobcům elektřiny všechny tržby nad cenu 180 eur za megawatthodinu. To se týká v zásadě všech elektráren s výjimkou plynových a vodních. Tedy jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů.

Zadruhé: speciální daň z neočekávaných zisků bude uvalena na výrobce fosilních paliv. Sem patří doly nebo rafinerie. Ty odvedou ze svých zisků, které o 20 procent převýší průměr posledních tří let, 33 procent. A protože Evropská unie nemá právo navrhnout daň, mluví se o solidárním příspěvku na zmírnění energetické krize. V obou případech jde ale o daň. Ta má být navíc v případě výrobců paliv uvalena už na zisky roku 2022. Jde tedy o retroaktivní daň. Pokud by ji někdo žaloval, bude mít u Ústavního soudu velkou šanci uspět.

V propojení s našimi stropy na elektřinu pro zákazníky bude evropský práh pro odvod státu fungovat jako zvláštní přerozdělovací stroj. Úplně zbytečně. Jak to bude fungovat? Výrobce může obchodníkovi prodat za jakoukoliv cenu. Ta aktuální na trhu je třeba přes 500 eur za megawatthodinu. Tuto částku obchodník výrobci elektřiny zaplatí. Výrobce z ní ale musí státu odvést 320 eur za MWh.

Obchodník je z druhé strany omezen stropem pro zákazníka. Prodat může nejvýše za 240 eur včetně daně z přidané hodnoty. To znamená 200 eur bez DPH. Tato částka se lépe srovnává, protože práh na odvod pro výrobce je bez DPH. Takže když obchodník nakoupí za 500 eur a prodá zákazníkovi za 200 eur, stát mu musí kompenzovat rozdíl. Jen si k těm 200 eur může přidat ještě vlastní marži. Mluví se o 5 až 6 procentech. To je při tomto stropu 10 eur za MWh. Stát tak zaplatí obchodníkovi zpět jako kompenzaci 310 eur.

Využije na to peníze z fondu, kam předtím zkasíroval výrobce. Ve finále je tento model mimořádně výhodný pro energetické skupiny, které mají výrobu i obchod. Těm se to, co jim stát na solidárním příspěvku sebral, téměř celé vrací. Při cenně 500 eur nakonec státu zaplatí jen 10 eur za MWh. Výrobce, který by naopak licencovaného prodejce neměl, přijde při stejné ceně o 320 eur na MWh.

Klíčová otázka je, proč se ty peníze musejí prohánět přes stát a kompenzace za stovky miliard korun. Zvlášť když je vláda na jedné straně sebere výrobci a na druhé doplatí obchodníkovi. Často z jedné firmy. Výrazně jednodušší by bylo dát strop na cenu výroby, který zohlední náklady plus přiměřenou marži výrobce, a pak konečný strop pro zákazníka u obchodníka. Ten opět bude počítat i s přiměřenou marží obchodníka. Obchodník i výrobce vydělávají. Nic se nemusí kompenzovat a cena pro koncového zákazníka je zastropovaná.

Proč Evropská unie místo přímého stropu raději zvolila práh ceny, nad nějž musejí výrobci odvádět peníze státu? Proč místo zafixování ceny, kde stát nic nevybírá, volí přímý odvod státu? Odpověď je jednoduchá. Politici chtějí mít peníze vybrané od výrobců pod kontrolou a rozhodovat, kterým lidem a firmám přímo pomohou. Je možnost si vybírat, komu se dá a kolik.

Zdaleka ne všechny země mají plošné stropy, kdy mezi domácnostmi a malými firmami selektovat nebudou a strop se vztahuje na všechny. V celém tom chaosu, který v evropském trhu s elektřinou aktuálně panuje, jsme si nakonec v tom plošném stropu pro rodiny, živnostníky a veřejné instituce ještě vybrali to méně špatné řešení. Výrazně horší by bylo přímo rozhodovat, kdo konkrétně dostane jakou kompenzaci.

Pak je ale o to víc nepochopitelné, proč chce stát od výrobců peníze vybírat a raději jim rovnou nezastropuje ceny. Úplně zbytečně se tady vytváří přerozdělovací chaos, v němž se můžou rozházet stovky miliard korun.