KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Ukrajina a „staré ctnosti“

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Ukrajina a „staré ctnosti“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Válku na Ukrajině sleduji stejným způsobem jako většina ostatních lidí v konfliktem bezprostředně nezasažených zemích. Především na internetu, ve změti videí, fotek, memů, krátkých komentářů a různě vyhrocených debat. Je tam zpracovaná způsobem odpovídajícím době, člověku pak může snadno uniknout, jak moc se ten konflikt tomuhle v digitálním světě zavedenému zpracovávání věcí a také soudobému „diskurzu“ vymyká.

K těm krátkým záznamům, které mi v posledních dnech utkvěly nejvíc, patří asi dvouminutové video z ukrajinského Chersonu, jenž je v současnosti pod kontrolou ruských vojsk. Je z demonstrace místních lidí proti okupaci. Začíná prý krátce poté, co skupina ruských vojáků jednoho z účastníků protestu zbila (jistě, ověřit to není v mých silách). Vojáci začnou střílet do vzduchu, zástup protestujících se ale nechová tak, jak by si v podobné situaci počínala většina lidí (já rozhodně). Nerozprchne se, nedá se na útěk pryč od střílejících, ale rozběhne se směrem ke zdroji střelby. Pár metrů od vojáků se zastaví a začne rozhněvaně skandovat, i ten na mobil natočený záznam zprostředkuje neuvěřitelnou, rozhněvanou a odhodlanou energii té chvíle.

Analyticky zaměřený pozorovatel v tom záznamu může vidět, jak velké obtíže může okupantům přinést i jejich hypotetické vítězství, jak nesnadné a třeba i nemožné pro ně může být udržení okupovaných území pod kontrolou a jak veliké náklady – finanční i personální – taková okupace může vyžadovat. A jak sporné v tom světle může to hypotetické ruské „vítězství“ být, jak snadno by okupační mocnost kvůli němu mohla vykrvácet.

Zároveň ale ten záznam ukazuje, jak moc se válka na Ukrajině vymyká měřítkům „kulturní války“, kterou je část lidí na sítích zvyklá vést. A jak pomýlené je snažit se tu válku vecpat do měřítek únavných vnitřních sporů na současném Západě. Pokouší se o to třeba část ultrakonzervativní pravice, jež je zvyklá prezentovat ruský režim jako obránce tradičních hodnot proti západní dekadenci, sílu schopnou vzdorovat rozkladu, který přinášejí výstřelky soudobého pokrokářství.

Jenomže prosazuje-li Putinovo Rusko nějaké tradiční hodnoty, jsou to hodnoty ruského samoděržaví, které s tím „normálním světem“, o němž sní západní konzervativci, nemá moc společného. Stejně tak ale válka nezapadá do obrazu světa, jak ho líčí pokroková inteligence. Ti Ukrajinci, jejichž vzdor proti ruské přesile západní svět obdivuje, vůbec nezapadají do jejího stereotypu správně myslícího a jednajícího Zápaďana jednadvacátého století. Patrioti, pro někoho možná i nacionalisté, kteří se postavili impériu, sílu jim dodává vlastenectví a další podobně „anachronické“ (z hlediska dnešních pokrokářů) city, stará symbolika, staré písně a v něčem i „staré“ ctnosti, které dnešní pokrokář považuje spíš za bagáž, jíž by se měl moderní člověk zbavit, aby se mu snáze kráčelo k lepším zítřkům. Jenomže v okamžiku, kdy se rozběhnou dějiny a v sázce je přežití jednotlivce i společenství, jsou to také tyhle „přežitky“, které mohou lidi udržet pospolu a při životě, v boji. Evropa, Západ jsou na straně Ukrajinců, vyjadřují jim obdiv. A obdivují je také kvůli tomu, jak málo se jim podobají. Možná by s tím měly něco udělat.