KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Peterson vs. Žižek: docela smírná přestřelka

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Peterson vs. Žižek: docela smírná přestřelka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Debata kanadského psychologa Jordana Petersona a slovinského filozofa Slavoje Žižeka na Velký pátek v Torontu byla inzerovaná způsobem, který by odpovídal spíš utkání o mistrovský titul v boxu (podobně odpovídající byly i ceny lístků). Dvě intelektuální těžké váhy, veřejní intelektuálové, jejichž popularita daleko přesahuje akademickou sféru a země jejich původu, si to konečně rozdají před publikem.

Dva muži přijdou na pódium a jenom jeden odejde po svých… Nakonec i idea ten střet vůbec uspořádat byla v něčem „westernová“ – Žižek kdesi Petersona kritizoval, psycholog mu pak přes sociální sítě vzkázal, že je k rétorickému souboji připraven. Ten veliký showdown se ale nakonec nekonal, rozhovor těch dvou pánů byl místy až překvapivě smírný. Možná k nemilému překvapení části publika, které zpočátku fandilo jako na fotbale ve snaze pomoci svému favoritovi dosáhnout vítězství. 

Oba pánové měli během dvou a půl hodiny dostatek příležitostí předvést svoje přednosti i slabiny. Žižek i Peterson nejsou jenom ideoví protivníci (alespoň v některých podstatných ohledech), oba také na veřejnosti představují až protichůdné „herecké“ typy. Jordan Peterson působí jako přísný muž, otcovská figura – není divu, že tolik mladých mužů vzhlíží právě k němu. Na „potomky“ klade nároky, ukazuje jim (nebo to – jak říkají jeho kritici – jen tvrdí) cestu k dosažení nějakého smyslu. Miliony a miliony uživatelů ho na mnoha a mnoha videích sledují, jak brojí proti politice identit, kulturnímu marxismu a podobně nebo jak obsáhle a s poetickým vhledem interpretuje První knihu Mojžíšovu. Petersonovou doménou skutečně je mluvené slovo, naživo je výrazně lepší než na papíře.

Slavoj Žižek je ve srovnání s Petersonem už trochu za zenitem, někdejší guru intelektuální levice upadl ve svém prostředí v nemilost, protože nepřijímá momentálně převládající identitářský pohled na svět a ostře ho kritizuje. Jeho pódiová persona je na hraně záměrné komiky, pokrytá vrstvami ironie, posílené navíc Žižekovou chaotickou gestikulací a těžkým východoevropským akcentem, s nímž ze sebe sype svoje sentence, občas pronikavé a občas rozbíhavé tak, že se v nich i sám mluvčí přestává orientovat. Nejenom kvůli němu ale byla celá debata místy dost nesoustředěná, na skutečnou výměnu názorů, během níž argumenty křesají jeden o druhý, v ní moc nedošlo. Možná neměla úplně šťastně zvolené téma. Štěstí: marxismus versus kapitalismus.

Peterson si pro ně připravil výčet těch nejkřiklavějších nesmyslů, které našel v Komunistickém manifestu, Žižek ale teorii a praxi komunistického totalitářství nijak zvlášť nehájil, sám řekl, že se označuje za komunistu spíš z potřeby provokovat. Během svých vstupů do debaty citoval Eliota, Chestertona a Kierkegaarda – tvůrce a myslitele, při vyslovení jejichž jmen by mnozí soudobí progresivisté dostali kopřivku. Peterson se v debatě projevoval jako ten méně filozoficky vzdělaný, zároveň ale schopnější jaksi udržet nit. V zásadě se však ukázalo, že v pohledu na současný svět k sobě tihle dva až tak daleko nemají. Žižek se neprezentoval jako stoupenec komunistické diktatury a Peterson nemluvil jako obránce globálního kapitalismu dneška, přesvědčeného o tom, že vše vyřeší trh. O současné podobě politické korektnosti a módní politice identit se oba vyjadřovali opovržlivě, ale nevěnovali se jí nijak detailně. Asi nejzajímavější pasáž debaty přišla úplně nakonec, když se řeč stočila k samotnému pojmu štěstí a rozhovor přestal být spoutaný politikou. Publikum se pak dočkalo nejednoho poetického vhledu a slov, jež najednou měla i silnou vnitřní přesvědčivost, nebyla jen součástí naučeného vystoupení nebo intelektuálního wrestlingu.

Peterson i Žižek jsou velká jména dneška, sledovat jejich debatu ale bylo v něčem „retro“. Někde za dveřmi sálu zůstal svět, v němž se terčem útoku stává vůbec koncept debaty. Je ostřelovaný kanonádou neargumentovaných výkřiků na sociálních sítích, masovou potřebou důvodů k instantnímu pohoršení i snahou části kulturní levice debatní pole vytyčit tak, aby se do něj vešla jen ona sama.