Během jednání o sankcích proti Rusku od evropských politiků i v médiích zaznívala povzbudivá slova o nově nalezené jednotě, o tom, jak Putin přiměl státy Unie, aby se konečně semkly. Může tak působit i pohled na českou politickou scénu. Nejvýše postavený zdejší obhájce ruských zájmů –⁠ prezident Miloš Zeman –⁠ včera vystoupil s projevem protiruským tak, že byl i v současném evropském kontextu docela radikální (a nemá cenu zrovna v tuhle chvíli řešit, jestli tím vykoupil svá jiná vyjádření, dlouhodobě zastávané postoje i dlouhodobou praxi, zrovna teď se docela hodí, že řekl, co řekl). Po oznámení podoby těch diskutovaných sankcí a jejich zjevné opatrnosti až nedostatečnosti se ale vnucuje otázka: V čem jsme to vlastně tak jednotní? Mezi symbolickým gestem a otevřenou válkou s nukleární velmocí přece existuje spousta dalších možností.

Kromě těch povinných optimistických, povzbudivých, navenek akčních prohlášení totiž zaznívají i jiné hlasy. V něčem až apokalyptické. Bývalá německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová mluví tom, že Západ, Evropa „historicky selhaly“. Významný novinář a znalec Ruska Edward Lucas v rozhovoru pro Deník N připouští možnost „konce Západu“.

Teď už ale přestává být možné nevnímat, že surovinová závislost na Rusku, do níž se Evropa (v různých zemích různou měrou) uvrhla, aniž by k tomu byla donucena, je neudržitelná. Že není možné přehazovat odpovědnost za bezpečí na kontinentě na Spojené státy, které z různých důvodů mohou ztratit kapacitu či zájem se na našem kontinentě angažovat jinak než symbolicky. Že jedna věc je snažit se prosazovat v politice dialog a neužívání hrubé síly, jiná tvářit se, jako kdyby hrubá síla vůbec neexistovala –⁠ ani jako nástroj odstrašení. A dopustit proto redukci mnohých evropských armád na míň než minimum. Že významná evropská mocnost, Německo, udělala ze svého strašného historického dědictví alibi pro nečinnost (přilby pro Ukrajinu), nebo ještě hůře výnosnou spolupráci s agresory. Dohnat a jakž takž napravit všechna ta „historická selhání“ je otázka mnoha let práce a velikých nákladů –⁠ a také obtíží. Ta změna navíc není jen věcí politiky a vůbec rozhodování elit, ale také vnitřního nastavení lidí dole. Alternativou je ale ne nutně zánik, určitě ale naprostá irelevance a přijetí role hříčky v rukou cizích mocností, což může pro někoho být přijatelná perspektiva, pokud podložena (pochopitelně klamnou) perspektivou „klídku“.

Kdo se s takovou možností nespokojí, může doufat ve dvě věci: Buď že to za nás vyřeší Ukrajinci, ne tím, že Rusko porazí, ale tím, že mu dají pocítit, jak moc mohou stateční a motivovaní lidé komplikovat něčí imperiální plány. Anebo se může zkusit –⁠ aspoň v něčem a aspoň trochu –⁠ těm Ukrajincům přiblížit.