„Více než jedenáct let žiji pod hrozbami smrti. Každý den mi to připomíná. I dnešek. Dnes ráno jsem sem přijel v konvoji obrněných aut, s blýskajícími světly a obstoupen bodyguardy. A nejen dnes, každý den. Stejně tak pojedu domů. Mým domovem je střežená budova. Moje kancelář je obrněná.“

To nejsou slova Salmana Rushdieho, který od roku 1989 žije v jakési formě poloutajení (loni Írán navýšil odměnu za jeho zabití na čtyři miliony dolarů), ale jiného muže, který se dostal ve své evropské zemi do konfliktu s politickým islámem. Běžně se o něm mluví jako o pravicovém populistovi a je možné, že na tom i něco je. Vede ve své zemi, která se vždy chlubila tolerancí, politickou stranu PVV (Strana pro svobodu) a loni získali v parlamentních volbách 13 procent hlasů: méně, než se čekalo, hlavně proto, že byla vystavena silné kampani a mnoho z jejích témat, především mnohem kritičtější postoj k migraci, převzaly strany středovějšího typu.

Ta země se samozřejmě jmenuje Nizozemsko a ten politik Geert Wilders. O víkendu se má účastnit jakéhosi setkání nacionalistických stran v Praze (hostitel Tomio Okamura, přijet má i Marine Le Penová). Na sociálních sítích kolují výzvy, aby mu v tom demokratické síly zabránily, neboť účast takového muže je prý ostudou pro Prahu s její demokratickou tradicí – tak se v novinách vyjádřil jeden bývalý diplomat a také předseda Pirátů, který Wilderse nazval rasistou.

Citát, jímž začíná tento článek, je z Wildersovy řeči před haagským soudem v březnu 2016. Dostal se před něj proto, že se během volební kampaně zeptal svých voličů: „Chcete tu víc Maročanů?“ Jeho voliči mu nejspíš překvapivě odpověděli „míň, míň“.   

„I tento soud se koná v bunkru. Více než jedenáct let platím vysokou cenu ze stejných důvodů, z jakých jsem teď podruhé souzen. Protože si troufám kritizovat islám a zmínit problém Maročanů. Svoboda je moc, kterou máme nad sebou, říkal slavný nizozemský právník Hugo Grotius, jehož socha stojí před nejvyšším soudem v Haagu. Hugo Grotius je symbol nizozemského práva. Ale i on byl kdysi souzen a odsouzen na doživotí za to, že bojoval za nizozemskou svobodu. Uprchl do Antverp, schován v bedně knih. Občas si přeju prchnout i já. Ale vím, že nemohu. Musel bych zmlknout a to nemohu dělat. A neudělám. Svoboda slova je jediná svoboda, kterou ještě mám. A té se nikdy nevzdám.“

Jistě, je to patetická, možná až teatrální řeč a Wilders se prý rád staví do mučednických póz. Leckomu je podezřelá jeho odbarvená (Wilders je po matce indonéského původu, ejhle, druhý Okamura!), vyfoukaná kštice. Jistě se ne každý ztotožňuje s jeho ostrou kritikou islámu. Za výrok, že „islamismus je nový fašismus“ byl v roce 2011 souzen poprvé, soud ho však obvinění zprostil. Tři roky předtím byla na něj vypsána, stejně jako na Rushdieho, islámská fatva, výzva k zabití. Příčinou byl ostře protiislámský film Fitna, v němž kombinuje citáty z koránu se záběry teroristických činů a jiných brutálních projevů souvisejících se současným islamismem. Připomeňme, že za druhově podobný film Submission o postavení muslimských žen byl 2. listopadu 2004 na ulici Amsterdamu zavražděn (postřelen a podřezán mladým Maročanem) filmař Theo van Gogh.

Wilders ve své soudní řeči upozorňuje na zjevnou asymetrii:

„A proč nebyl souzen poslanec nizozemského parlamentu tureckého původu, který mě přirovnal k zhoubnému nádoru a k Hitlerovi? Předseda Strany pracujících za vyslovení naděje, že chcípnu na infarkt? Nebo že potřebuje-li to kulku, musí být tak velká, aby se na ni vešly podpisy všech vděčných? Můj kolega poslanec za výrok, že by mě měli střelit do hlavy, rozpárat a hodit prasatům? Bývalý šéf policie, který o mně řekl, že člověk by měl chuť říct: zabijme ho, prostě se ho zbavme, aby se už nikdy neobjevil? A když už je někdo postaven před soud, jako ten americký raper, který říká, že nenávidí ty zasrané Židáky víc než nacisty, a je osvobozen, neboť najednou jeho výrok spadá pod svobodu projevu?“     

Srovnání Wilderse s Rushdiem samozřejmě vázne. Rushdie je spisovatel vyrostlý z islámské tradice a do střetu s nenávistným islámem se dostal de facto mimoděk, za románovou fikci. Wilders šel do střetu přímo a úmyslně, ale vždy přitom zdůrazňoval, že mu jde o Nizozemsko, které, jak o tom je přesvědčen, je militantním islámem a s ním související migrací ohroženo. Společné jim ale přece jen bylo, že i Rushdie se nesetkával jen s podporou (tu v případě Wilderse u elit vůbec nelze očekávat), ale stejně tak často s obviňováním: že neměl provokovat, že neměl dráždit, že muslimy a jejich – vražedný – hněv je nutné chápat, že jejich náboženství je nevinné, neboť miliarda lidí nemůže být vinna, a islám je přece náboženství míru. Míru? A proč dělá takové věci? Píše o tom a ptá se na mnoha místech svých strhujících vzpomínek, pojmenovaných Joseph Anton (to bylo jeho krycí jméno v době hluboké „ilegality“, vyšly česky v roce 2012). Náboženství ale není rasa a kritika náboženství není zločin, ale právo každého člověka, natož intelektuála.

Wilders se u soudu hájil vlastně podobně:

„Problémy, o nichž mluvím, neodejdou, když se o nich bude mlčet. Mlčení není alternativou. Mlčení je zrada. Nikdo mě neumlčí. Nikdo mi nesebere tu jedinou svobodu, kterou ještě mám, svobodu slova. Necítím k nikomu nenávist. Nevyzývám k nenávisti a veškerá diskriminace se mi protiví. Jenom v diktatuře je mluvit pravdu zločinem. Jenom v diktatuře se názory milionů lidí kriminalizují. Nechte Nizozemsko, aby zůstalo svobodnou zemí.“

Wilders byl odsouzen k pokutě pět tisíc eur. Zaplatit odmítl a odvolal se. Soud zatím neproběhl. O víkendu bude čelit hněvu českých demokratů, kteří budou mít spravedlivý pocit, že jeho přítomnost je ostudou pro naši zemi.