Když Josef Peňás, emeritní středoškolský profesor jazyků z Prostějova, chtěl udělat něco pro svého pětiletého vnuka a sám se přitom potěšit, vzal ho do Brna na vysušené kapucíny a mumii barona Trencka. Vnuk z toho byl celý rozrušený, neboť se ve své nevinnosti poprvé setkal s hmatatelnou smrtelností, což se mu pak v životě hodilo a jednou to definitivně docení. Vznikl tak základ nejen pro jeho poněkud morbidní zájem o věci spojené se smrtí, tedy o mrtvoly, červy, kosti, lebky, pitevny, márnice, rakve a různé funerální záležitosti, ale i pro vztah k místu, které pak opakovaně navštěvoval. Tedy k hrobce pod kostelem kláštera kapucínů v Brně.

Vrací se tam celý život a nutí k tomu každého, kdo má tu smůlu a nalézá se poblíž. Největší radost má pak, když mu může přeložit latinský nápis u vchodu „Tu fui, ego eris“, jejž mu kdysi přetlumočil poprvé onen děda a podivně se u toho šklebil: „Co jsi ty, byli jsme i my, co jsme my, budeš i ty.“ Rozumíš, chlapče? Jednou budeš mrtvola jako tihle, já brzo, to se nedá nic dělat, před tebou je sice ještě celý život, teď se ti to zdá jako nekonečno, ale uvidíš, půjde to rychle, pořádně se proto na to podívej, cha cha…

Možná to tak děda neříkal, ale myslel si to určitě…

Řád menších bratří kapucínů, který přišel do Brna na začátku 17. století, měl vedle pastorační a jiné činnosti za úkol věci spojené s pohřebnictvím, na což se dřív dbalo víc než nyní. Byl – a je – to však řád asketický, čemuž i odpovídalo jejich pojetí posmrtné ceremonie a dalšího zacházení s něčím tak pomíjivým a nepodstatným, jako je lidské tělo. Své mrtvé spolubratry kapucíni neukládali do rakví a nepohřbívali do země, nýbrž pokládali je v řádovém rouchu, tedy v onom hábitu s kapucí, na holou zem krypty, kde tělo spočinulo vedle jiných bratří. Pod hlavu dostali kámen či cihlu, těm, kteří sloužili v řádu přes padesát let, byl do náruče vetknut velký kříž. Podobně nakládali se svými sponzory, mecenáši a dobrodinci, v tomto případě s brněnskými aristokraty a měšťany, jejichž ukázky jsou uloženy v dřevěných rakvích se skleněným víkem, jež umožňuje pohlédnout do jejich rozpadlých tváří či obdivovat ztrouchnivělý barokní šat či třeba škorně, ve kterých si kdysi vykračovali po brněnských ulicích – tak jako si vykračujeme dnes my, a zítra, když my už tu nebudeme, si budou vykračovat jiní…

Ctihodné mumie

Kapucínské hrobky nejsou samozřejmě nijak výjimečné, nejznámější je ta vídeňská, kde jsou pohřbeni Habsburkové, kteří museli před branou odložit všechny tituly a mohli „vstoupit“ jen jako „kajícní hříšníci“. Proslulostí nemůže brněnská nejspíš konkurovat ani kapucínské kryptě v sicilském Palermu, kde jsou mumifikované mrtvoly vystaveny jako na divadelním představení v kostýmech a ornátech. Brněnská hrobka je však výjimečná v tom, že mrtvoly, které se tu shromažďovaly od poloviny 17. století do roku 1784, kdy to, jako mnoho jiných hezkých věcí, zakázal Josef II., jsou velmi dobře zachovalé, a přitom se mumiemi staly vlastně náhodou a bezděky. Umožnila to zvláštní ventilace a systém průduchů, kterými proudil suchý ironický brněnský vzduch, jenž z nebožtíků učinil po letech cosi jako sušené tresky či snad švestky nebo tak něco. Takže mrtvá těla několika desítek kapucínských mnichů a dalších nebožtíků jsou pozoruhodně zachovalá, i když probudit byste se vedle nich asi nechtěli. Zachovalost je to samozřejmě relativní, mrtvoly jsou temně šedivé či nahnědlé, oční důlky dávno prázdné, čelisti vyceněné, skrz rozpadlou temnou kůži vystupují obnažené hnáty kostí. Přesto je však možné zahlédnout v zajisté příšerném výrazu mrtvoly něco jako náznak tváře, snad i jakýsi rys, třeba otylost u kominického mistra Jiřího Barnabáše Orelliho, který byl velkým příznivcem řádu a jehož duše opustila tělo, zanechané v kryptě, roku 1757. 

Když se na tuto vlastnost brněnské krypty po letech přišlo, usoudilo se, že by z toho mohla být turistická atrakce, kterých Brno zas tak moc nemělo – a se sádrovým krokodýlem vydávaným za draka věčně vystačit nemohlo. Krypta je veřejnosti přístupná od roku 1872 a přežila všechny režimy, i komunistický, který nejspíš byl rád, že jde o mnichy mrtvé čili neškodné a minulé epochy reprezentující. Ty živé v roce 1950 rozvezli do internačních táborů, řád se mohl obnovit až po roce 1990. Od začátku 90. let spravuje opět svou sbírku mumií, doplněnou o barokním šatem obšitou kostru římské prvomučednice Klemenciány, která se do Brna dostala v polovině 18. století, když se vyklízely katakomby a papež Benedikt XIV. dostal nápad, že by se kosti prvních křesťanů mohly rozvést po Evropě, kde to posílí zbožnost… To je původ těch mnoha skleněných rakví v katolických kostelích.  

Pandur Trenck

A druhá zajímavost spočívá v tom, že tu – rovněž vysušený – leží v rakvi nejslavnější pandur a vězeň špilberský, František Trenck čili jeho rodným charvátským jazykem řečený Franjo Trenk.

Jeho vyschlé tělo odpočívá v rakvi se skleněným víkem, takže i jemu je možné pohlédnout do sympatické tváře, byť dvě stě padesát let staré. Nedávno byl podroben vědeckému výzkumu, byla zhotovena i jeho 3D podobizna, na které vidíme muže skutečně dost divokého typu. Tvář měl prý celou ožehlou od střelného prachu, takže vypadala, jako když se pokropí mákem či tak nějak. 

Jeho rakev je na čestném místě hned u vchodu do krypty. Chorvatská mrtvola se tam dostala zčásti nedobrovolně, když byl za své věrné služby císařovně Marii Terezii odměněn doživotním žalářem v pevnosti Špilberk. Baron Trenck byl totiž velmi užitečnou, ale nezkrotnou a nedisciplinovanou postavou válek, které monarchie musela v 18. století svádět. Jako velitel oddílu několika tisíc pandurů prováděl odvážné operace, které bychom možná dnes nazvali jako teroristické nebo snad partyzánské, ale doba byla všeobecně drsnější a zároveň jaksi teatrálnější. Jeho panduři byla čeládka složená většinou z chorvatských a také slovinských lotrů a bývalých kriminálníků, kterým byla udělena milost, pokud vstoupí do žoldnéřského vojska. To bylo vybaveno estrádním ošacením pirátsko-orientálního typu, vyholenými hlavami s břesknou tureckou muzikou. Smyslem tohoto vymaškaření bylo nahnat strach Prušákům a jiným relativně civilizovaným etnikům, což se pandurům často dařilo. Nerespektovali žádná pravidla boje, útočili klidně ze zálohy, bez pardonu se divoce vrhali na vyděšenou pěchotu i jízdu. Rozkoší jim bylo plundrovat majetky pokojného obyvatelstva, nosy řezat, údy zkracovat a pomocný personál znásilňovat. Neslo to jakési strategické plody, ale mělo to i vedlejší nežádoucí efekty, neboť ve své horlivosti nerozlišovali často mezi skutečnými protivníky a domácím obyvatelstvem. Tato nedisciplinovanost nakonec vedla k Trenckovu pádu. Byl pohnán před soud, tam obviněn, že nechal svévolně popravit některé důstojníky, že plenil v císařských zemích a že jeho vojáci znásilňovali ženy i vlastního občanství. Málem skončil na šibenici, ale Marie Terezie, které se možná líbil, se za něj přimluvila a temperamentního Chorvata čekal jen brněnský Špilberk. Mohl si však držet dva sluhy a v neděli chodit na oběd do města a vůbec byl to privilegovaný vězeň. Vězení, byť fešácké, mu však nesvědčilo, navíc se ozývaly staré rány, takže po dvou letech zemřel ve věku pouhých třiceti osmi let. Když viděl, že knot jeho života dohořívá, dal se na pokání, valnou část majetku, který byl pořád značný, odkázal mnichům a ti ho za odměnu mumifikovali.   

Ars morendi

Kapucíni měli pro svůj způsob pohřbívání své teologické důvody, neboť Ježíš také nebyl pohřben do země, ale uložen do jeskyně. Člověka se zaujetím pro ars morendi čili umění smrti však jímá podezření, zda za tím nestála i jakási zvědavost na to, co se s mrtvým stane „po smrti“, jak dlouho bude mrtvola tlít, jak dlouho bude zapáchat, zda se do ní dají červi, kde se tam vezmou, když mouchám bude znemožněn přístup. Zajímalo to filozofy, nekrofily a seriózní vědce, kteří pro to založili zvláštní obor, tafonomii, jež se zabývá de facto rozkladem tkání, kostí, vlasů a takových věcí. Přitažlivý obor… A přitažlivé místo k jeho studování. A rozjímání. Vnuk je za to dědovi vděčný. Chystá se převzít štafetu.