Stanislav Křeček se překvapivě stává novým ombudsmanem po dosluhující Anně Šabatové. V tajném hlasování sněmovny těsně porazil favorita Víta Schorma, načež vypukla vřava, která doznívala po zbytek minulého týdne a o víkendu. V Schormovi zainteresovaní viděli pokračování Šabatové jinými prostředky, Křeček by naopak měl přinést změnu, diskontinuitu. Milion chvilek pro demokracii hovoří o agrofertizaci republiky, čehož má být Křeček nejnovějším důkazem, a současně zve na demonstrace pod heslem „Nechceme jít cestou Maďarska a Polska!“.

Pokud se novému ombudsmanovi v jeho 81 letech bude dostávat energie a pokud se bude držet svých předvolebních proklamací, těžiště úřadu se vrátí od skutečné či domnělé diskriminace příslušníků nejrůznějších menšin ke stížnostem na úřady – od řadových občanů, tedy lidí bez kontaktů na „nevládky“, často bez vlastních peněz, za které by si mohli najmout špičkového advokáta. To, že Křeček sám jednu diskriminaci (zájemců o bydlení na volném trhu proti držitelům dekretů na regulované nájmy) po léta hájil, je starý sníh. Dnes se vedou jiné války. A v těch je Křeček oproti Schormovi, o Šabatové ani nemluvě, přirozeným kandidátem konzervativního tábora. Proto také mu dali hlas oba dva poslanci Trikolóry, a proto ho i početnější poslanecký klub ODS přinejmenším nezařízl. Podle neoficiálních zpráv občanští demokraté, přestože jejich vedení spolu se zbytkem „demokratického bloku“ oficiálně podporovalo Schorma, z velké části vhodili prázdné lístky.

Otázka je, čím si to následné pobouření vysvětlit: jestli tím, že vyhrál kandidát vládní většiny (přičemž nejjednotněji pro Křečka hlasoval klub Okamurovy SPD, což je fakticky Babišova parlamentní záloha), nebo kandidát z poněkud konzervativnějšího prostředí.

Případ Křeček ztělesňuje banální pravdu, že málokterá éra v politice je jednodimenzionální a monokauzální. Ani dnes nevystihuje všechny spory v české politice otázka, jak se k přítomnosti oligarchy-miliardáře v čele státu postavit. Druhou základní rovinou naší doby jsou kulturní války, které k nám pomalu přicházejí od západu. V kulturních válkách – a svět ombudsmanky Šabatové, v němž se společnost rozpadá na menšiny a otevřeně nebo latentně utlačovatelskou většinu, byl od začátku pionýrem těchto kulturních válek – prochází pomyslná fronta napříč tábory babišovců a antibabišovců. Samotnému Babišovi jsou tato témata většinou lhostejná. Istanbulskou smlouvu, zákon o manželství pro všechny (tedy pro homosexuální páry), návrh zákona o eutanazii, toho všeho se v nějaké fázi ujímají jednotliví poslanci ANO, zatímco jiní jednotlivci ve sněmovní frakci ANO se stavějí na zadní, a premiér se rozhoduje podle toho, jak se mu to momentálně jeví výhodné marketingově. Navíc jeho rozhodnutí nejsou neměnná.

Pokud jde o ombudsmana, Babiš po krachu s Helenou Válkovou Miloši Zemanovi slíbil, že pomůže ke zvolení jeho novému adeptu Křečkovi. Ale nedlouho před hlasováním, údajně ještě týž den ráno, vzkázal Babiš do svého klubu, ať Křečka nevolí. Bylo by to zcela v rámci hypotézy, že u témat, která Babiše bytostně nezajímají – a cokoli z kulturních válek se neprojeví ani na účetní bilanci Agrofertu, ani na trestním stíhání za Čapí hnízdo –, stačí málo, například vlnka negativní publicity v jinak nemilovaném „bakalovském“ tisku a příslušných kruzích. Mezi vzkazem od předsedy a samotným hlasováním však přišlo ultimátum Milionu chvilek – jestli Křeček, půjdeme do ulic. A zbytek známe.

Považovat bývalého poslance ČSSD Křečka za prvek agrofertizace státu a veřejných úřadů, za další útok na „demokratické instituce státu“, jak to dělají „chvilkaři“, je špatné čtení situace. Na úřadu ombudsmana není demokratický jeho chod, ale jen volba šéfa a jeho zástupce sněmovnou – a právě to, že byla tajná, poslancům ANO vůbec umožnilo zachovat se v rozporu s instrukcí od předsedy. Při běžných hlasováních, s ohledem na sjetiny, si to tito lidé nikdy nedovolí. Demonstrovat v éře agrofertizace České republiky zrovna proti výsledkům tajného hlasování sněmovny je až komické.

Bohužel si u chvilkařů zřejmě nevystačíme s vysvětlením, že by jen špatně přečetli situaci. Razance, s níž útočí právě zrovna na Křečka, o kterém každý čtenář novin posledních pěti let ví hlavně to, že se na úřadě ombudsmana často ocital ve sporu s Šabatovou; to, že si jako etalon únosu státu zvolili Maďarsko a Polsko, cosi napovídá. Oni sami jsou stranou nejen odporu vůči oligarchovi, ale taky oné zmíněné kulturní války. Soukromě se sice zapřísahají, že si uvědomují, v čele jak názorově široké skupiny lidí se to ocitli. Není důvod jim nevěřit. Jenže člověk může být určitým prostředím nasáknutý do té míry, že jeho předsudky považuje za danost, málem vědeckou pravdu. A tak v tiskové zprávě Milionu chvilek o médiích v Maďarsku nevěřícně čteme, že je „premiér Viktor Orbán až na výjimky ovládl a využívá je k šíření vládní propagandy“. U Polska si vybrali známou písničku o útoku vlády na nezávislost soudců. Nelze tu obě země rozebírat do detailu, nicméně v Maďarsku sice Orbán ovládl státní kanály, ale jejich zpravodajství hraje malou roli, přičemž většina soukromých médií je proti vládě nebo aspoň ostentativně nezávislá. Polsku se vyčítá (prudký) posun od soudcovské samosprávy k systému s vyšším vlivem parlamentu na jmenování soudců, který různé členské země EU dávno mají. Tady nejde o fakta, tady jde o ideologickou palbu, která je vedena ze západní Evropy po objevu, že tu v komunistickém aspiku přežily dvě společnosti v některých ohledech konzervativnější.

Vměstnat Andreje Babiše do těchto kulturních válek předpokládá násilný výklad skutečnosti, především tu ale Milion chvilek páchá strategickou chybu. Udělat z oligarchy předmět kulturních válek by znamenalo, že své původní téma, jímž byl ohromný střet zájmů předsedy vlády, už nemá zájem prosazovat s většinou společnosti.