KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Stoleté souhvězdí: Hrušínský, Brodský, Sovák…

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Stoleté souhvězdí: Hrušínský, Brodský, Sovák…

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.

To, co byly předmodernímu člověku postavy svatých v kostele, a právě o Vánocích, figurky, lidské i zvířecí v betlémě, to jsou mu dnes herci v televizi nebo jiných přehrávacích zařízeních. Jsou to jeho „svatí“, jeho průvodci světem, který je ve skutečnosti někdy nepříliš vlídný a veselý, ale s nimi dostává rysy milé a důvěrné, někdy trochu smutné a dojemné, ale většinou dobře končící. Jsou to jeho rádci a přátelé, i když s nimi nikdy v reálu nepromluví, někteří i jeho přímluvci u nebeských bran, kde už léta konají službu. Díky (ďábelskému) vynálezu filmu a s tím spojených prostředků se jejich pozemský čas prodlužuje ad infinitum a oni, přestože už někteří dávno za zenitem lidského času, jsou tady potenciálně stále k dispozici a hlásí se ke službám. To je, dalo by se říct, zázrak doby, která jinak zázraky toho náboženského druhu eliminovala a věří na ně jen v infantilní rovině.

Někteří ti nejvlivnější a nejoblíbenější přímluvci českého původu měli letos pozemských sto let… Možná jich bylo víc, vyjmenovávat nebudu všechny, ale jen tři, kteří tvoří logickou soustavu, patří k sobě, v nějaké zvláštní dějinné konstelaci se sešli v jednom roce narození: Rudolf Hrušínský (7. 10.), Vlastimil Brodský (15. 12.) a včera (27. 12.) Jiří Sovák. Těm bylo tedy letos sto let. Asi bychom k té trojici měli přidat dámu, i když je otázka, co na to etiketa, když navíc byla z nich nejstarší – Daně Medřické bylo sto let už 11. července.

Ty tři, Hrušínského, Brodského a Sováka, bychom mohli ještě doplnit o pár let mladšími Kopeckým, Menšíkem, Lipským a Zázvorkovou – a měli bychom v každém případě velmi silně zářící souhvězdí na českém nebi, které sice do těch sousedních nebí moc nezasahuje a jeho zář dopadá jen na zdejší kotlinu, ale to už tak u menších astronomií bývá.

Každý z nich byl samozřejmě jiný a bylo by na složitější článek (tohle je úplně jednoduchý článek) dobrat se toho, proč právě na ně padl ten hvězdný prach a proč jejich zjevení způsobuje ty stavy, kdy se na film či inscenaci díváme se zaujetím, protože tam hrají oni, byť je třeba i kvalita věci povážlivá.

Samozřejmě že je to hlavně tím, že to byli vynikající herci, to je jisté, a měli charisma, to je také jasné: byly to silné osobnosti, nepochybně, byla s nimi legrace, tedy když se jim chtělo, to určitě také. Nebyli to přitom žádní krasavci, rozhodně nešlo o modely hollywoodského typu, ani jeden z nich nevypadal jako Gary Cooper, Gregory Peck nebo Cary Grant, Brodský možná trochu mohl připomínat v některých chvílích Hymphreyho Bogarta…

Hrušínský se jak známo, ale spíš až ke stáru, podobal Jeanu Gabinovi – nebo on jemu, prostě byly to tyhle pomačkané zjevy. Sovák byl Sovák, i když takové typy by se v americkém filmu taky našly, možná Gene Hackman, ale to berte prosím s rezervou. I když představa, jak takový Gene Hackman hraje Chalupáře, není jistě k zahození – a Sovák ve Francouzské spojce také ne.

Ne, nikdy se nestali známějšími mimo náš koridor, ale to není jejich chyba. My o jejich kvalitách víme, přestože vlastně až moc často hráli v divných věcech, i když na druhé straně méně než ti, kteří se o to museli více snažit. Byli to herci v dobrém slova smyslu lidoví, velmi milovaní tzv. prostým člověkem, který se díky nim mohl dostat k hodnotám i docela náročným.

Byli to nepochybně už za života velmi slavní lidé, ale díky tomu, že poměry málo rozvinutého bulváru jim daly možnost žít přece jenom ve snesitelném soukromí. Většinu života prožili v stavu omezené umělecké svobody, přičemž v tom různě a každý trochu jinak bruslili, někteří víc (Sovák sedící v hledišti při Antichartě vždy člověka zamrzí), jiní s větším odporem – Hrušínský.

Na druhé straně měli štěstí na dobu, kdy přece jen byla kinematografie v téhle zemi vážně a zajímavě provozovaným druhem umění – a když pak za normalizace spadla klec, točily se aspoň dobré komedie, což může popřít jen člověk morousovitého typu. Zajímavé na nich bylo také to, že se nesnažili stylizovat do rolí, jak v umění, tak v životě, které jim nebyly vlastní, byli asi většinou opravdu sami sebou, Hrušínským, Brodským a Sovákem… Hvězdami, na které se přitom dalo sáhnout. Buďme rádi, že jsme je měli.

28. prosince 2020