Poslední dny se proměnily ve vyhlížení normálu, tedy chvíle, kdy začneme vycházet z karantény. Ty země Evropy, k nimž máme blíž zeměpisně, průběhem epidemie a nízkým počtem mrtvých, rozvolňují rychleji než my.

Polský ministr zdravotnictví za přítomnosti premiéra Morawieckého sice včera sadisticky hrozil nošením roušek a sociální distancí pro příští dva roky, současně ale Polsko už 24. dubna otevírá většinu obchodů. Rozvolňují Německo a Rakousko, dva sousední státy, podle nichž jsme posledních třicet let byli zvyklí měřit svůj vývoj.

V Německu se od pondělí, tedy o týden dřív než u nás, otevřou obchody, a to obchody do 800 metrů čtverečních, tj. se čtyřikrát větší povolenou rozlohou než u nás. Školy se mají v Německu postupně otevírat počínaje začátkem května – v tomto případě o tři týdny dříve. Roušky mají Němci vládou doporučené, nikoliv nařízené. (Byť Sasko právě zavádí povinnost roušek v obchodech a hromadné dopravě.) Spolkové hranice se kontrolují, avšak jen směrem na západ, nikoliv k nám nebo do Polska. Vyjíždět se samozřejmě smí. Přitom toto tempo uvolňování se v Německu považuje za další důkaz slavné obezřetnosti Angely Merkelové, jež se rozhodla pro nejopatrnější scénář z těch, které byly ve hře. V Prymulově republice by kancléřka Merkelová byla radikál.

My jdeme spíš tempem zemí víc na Západ a s ničivějším průběhem pandemie, kde jí rovnaly cestu mj. horší zdravotnictví a sociální péče a etnicky přece jen exotičtější skladba obyvatelstva, než je pořád zvykem ve střední Evropě. Úřadující britský premiér Dominic Raab v podstatě oznámil, že tvrdá karanténa potrvá čtvrt roku, do června. Francouzský prezident Emmanuel Macron drakonický režim (ještě drakoničtější než u nás) prodloužil do 11. května.

Proč se česká vláda chová, jako kdyby Lombardie, New York či Londýn ležely na jejím teritoriu? Základ samozřejmě spočívá v tom, že si může být jista vysokou podporou obyvatelstva. Může se to měnit, nespokojených pomalu přibývá, z průzkumu agentury Behavio pro Seznam.cz vyplývá nejen mírný nárůst lidí nespokojených s vládní politikou (podle jedenácti procent respondentů to vláda nezvládá, dalších 27 má k její práci velké výhrady), ale hlavně to, že strach z viru už byl vystřídán strachem z ekonomických následků – a je třeba do zblbnutí opakovat, že to nebudou následky epidemie, nýbrž až karantény. Zatím však má tábor „poplašených“ nad táborem „otevíračů“ početní převahu i systémovou výhodu pohřební propagandy na televizních kanálech (výkon ČT, u níž má člověk právo očekávat střízlivost a souvislosti, by po odeznění pandemie stál za speciální rozbor; vyzdvihované veřejnoprávní zpravodajství se přeměnilo na stroj zkázy dosavadní civilizace).

Důležitým prvkem ve vládním výkladu je dobrá pozice České republiky v evropském srovnání. To má samozřejmě reálný základ – především 170 mrtvých (u nichž byl virus identifikován) je ve srovnání s čísly mnoha zemí v tisících a desítkách tisíc úlevou. Stopy světa, v němž se všechno točí kolem místa v pomyslném evropském žebříčku mrtvých s onemocněním covid-19, nalézáme nejen v projevech premiéra (jako byl ten ze začátku Velikonoc), o pochvalných článcích Financial Times a jiných zahraničních médií se mluvilo přímo na schůzích vlády.

Vzniká důvodné podezření, že pro tohoto premiéra se mezinárodní tabulka s počtem mrtvých „v souvislosti“ s koronavirem stala tím hlavním kritériem, jímž dnes poměřuje život a práci vlády. Ve chvíli, kdy jsou po celém světě velké pochybnosti o metodologii, a tím pádem i o statistikách, ve chvíli, kdy se začaly objevovat i jiné ukazatele – zvýšený počet mrtvých na jiné, méně sexy nemoci, ekonomický propad – se tato Babišova (a Prymulova) fixace pro nás stává vážným handicapem.