Evropská unie chce přesvědčit své občany, že jim naslouchá, že není řízena jen spolkem byrokratů uzavřených v bruselské bublině. Proto vymyslela projekt konference o budoucnosti Evropy. Z Bruselu měla vyjet „eminentní evropská osobnost“, která by jezdila po kontinentě, setkávala se s občany, pořádala jednání a nasávala poznatky, aby se zhruba po dvouletém putování vrátila a slavnostně předložila návrh na reformu EU. Jenže to dopadlo jako vždycky.

Konference byla slavnostně zahájena s ročním zpožděním 10. března za přítomnosti předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, předsedy Evropského parlamentu Davida Sassoliho a portugalského premiéra Antonia Costy, který momentálně vykonává funkci předsedy Rady Evropské unie (neplést s Radou Evropy a Evropskou radou).

Přítomnost tří předsedů není náhodná. Roční zpoždění konference je sice částečně způsobeno pandemií, především ale hádkami, kdo má tento soubor vést. Z nápadu, aby to byla „eminentní evropská osobnost“, rychle sešlo, když se hlavním kandidátem stal bývalý belgický premiér, exlídr europarlamentní frakce ALDE a eurofederalista par excellence Guy Verhofstadt, který se minimálně jednou otevřeně zasnil o Evropské říši. Kdyby konferenci vedl on, byly by závěry předem známé, jeho odpovědí na všechny evropské problémy je vždy „víc integrace“. Ve chvíli, kdy napříč kontinentem sílí euroskepticismus, jmenování Verhofstadta by působilo jako rudý hadr na býka. Navíc hrozilo, že Verhofstadtovo ego by z toho udělalo „one man show“. Vtip údajně obíhající Bruselem pravil, že by se z konference o budoucnosti Evropy stala konference o budoucnosti Guye Verhofstadta. Další možní eminentní Evropané byli také zamítnuti.

Pak přišel plán, aby to celé vedl jeden z evropských předsedů. Ti nejdůležitější jsou čtyři, kromě výše zmíněných ještě předseda Evropské rady Charles Michel. Pokud počítáme všechny vysoce postavené evropské funkcionáře pyšnící se titulem předsedy, je jich až jedenáct. Následně nastal souboj o to, který z předsedů by měl konferenci šéfovat, jelikož vznikla představa, že ten v čele konference se povýší nad ostatní a bude moci tvrdit, že je tím nejvyšším hlavounem EU.

Po roce dohadů je výsledkem kompromis: konferenci povedou tři zmínění předsedové společně. Pod nimi bude výkonná rada, od které se čeká, že bude mít na starosti každodenní provoz konference. Její členové ještě nejsou známi, ale už se strhla hádka, že nominační listina do rady je příliš mužská. Rada má rozhodovat konsenzuálně. Asistovat jí má sekretariát. Myšlenka s eminentním Evropanem měla tu výhodu, že teoreticky šlo o člověka nesvázaného úředničinou. Ve snaze dosáhnout kompromisu však Brusel stvořil další byrokratické těleso. Celý tento cirkus má do roku 2022 objíždět Evropu a následně přijít s návrhem, kam má EU v budoucnu směřovat.

Sassoli během zahajovací ceremonie prohlásil: „Tím, že se evropští občané dostanou do středu tohoto procesu, budou konzultováni a zapojeni do debat v průběhu celé konference, budou mít příležitost řešit problémy, které se jich týkají, a jsme zavázáni naslouchat jejich očekáváním, jejich obavám, jejich nápadům. Proto bude konference inovativní a přelomovou událostí.“

Pozorní komentátoři se ptají, jestli to znamená, že normálně občané nejsou středem tohoto procesu, a jestli náhodou uspořádáním konference Unie nepřiznává svůj demokratický deficit.

Přes bombastičnost slov Sassoliho a vnitřní půtky v Bruselu od konference toho nikdo moc neočekává. Nemluvě o tom, jestli je vhodné, aby tým evropských úředníků cestoval po kontinentě v době, kdy velká část obyčejných Evropanů stále trpí v lockdownech, částečně zapříčiněných neschopností EU nakoupit včas dostatečné množství vakcín.

Jenže přestože EU přijala projekt za svůj, ve skutečnosti jde o francouzský nápad. Právě francouzský prezident Emmanuel Macron s ním ke konci roku 2019 přišel a je to on, kdo blokuje všechny pokusy konferenci zrušit či přeložit. Přestože Macron se tváří jako velký Evropan, jeho zájmy jsou hlavně vnitropolitické. Není náhodou, že konference má ukončit svou činnost a vydat svá doporučení zrovna v době, kdy Radě EU bude předsedat Macron a bude vrcholit kampaň před francouzskými prezidentskými volbami. Ať konference vyplodí cokoli, Macron to plánuje prodat jako svůj velký úspěch na evropské úrovni.

S ohlášením konference o budoucnosti Evropy tak kontrastuje jiné prohlášení: rakouský kancléř Sebastian Kurz označil způsob přerozdělování vakcín v Unii za „bazar“. Jsou podle něho porušovány dohody, že rozdělení vakcín bude poměrné na základě počtu obyvatel, a členské státy se za zavřenými dveřmi přetahují o dávky. Uvedl například, že Malta obdrží do konce června třikrát víc dávek v přepočtu na počet obyvatel než Bulharsko, Chorvatsko pak za stejnou dobu získá dvakrát méně než Nizozemsko.

Je to další potvrzení teze, že EU není na krize dělaná. Ideálem průměrného eurobyrokrata je vytvoření systému, který běží zcela samovolně na základě jím vytvořených směrnic. Ve chvíli nepředpokládané události znovu sklouzne k byrokracii a k tomu, co dobře zná. Ve vyjednáváních o vakcínách EU tlačila na nejnižší cenu, protože to je to, co v obchodních vyjednáváních dobře umí. Stejně tak Evropská léková agentura pořád zdůrazňuje, že je potřeba, aby při schvalování vakcín proběhly správně všechny procesy, ale nedokáže vysvětlit, proč vždy dojde ke stejnému závěru jako regulátoři v USA a Británii, jen o několik týdnů později. Nakonec svou většinou prosadí země s největší váhou, tedy obvykle Francie a Německo, nebo ty s nejasertivnějšími lídry, což je momentálně Macron.

Jak jinak si vysvětlit, že zatímco se EU propadla do největší krize minimálně od konce studené války a vede si v ní bezkonkurečně nejhůř z celého vyspělého světa, tak Brusel mrhal síly na protlačení něčeho, co je v podstatě součástí Macronovy prezidentské kampaně?

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.