Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Jak se právě díky ní může rozvinout talent, který byl člověku dán do vínku. A jak se pak ty schopnosti přenášejí generacemi. „Bez výchovy jsou nám některé geny k ničemu,“ píše Kolář. „Časná péče rodičů o své děti rozhoduje o jejich úspěšnosti i o úspěšnosti dalších generací. Vždyť existují úspěšné rodiny například vědců, herců, sportovců, spisovatelů, a není to ‚jenom o rodinné genetice‘, ale právě o vlivu epigeneticky předaných vzorců rodičovského chování a cílené výchovy dětí.“ Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie, které byly po generace úspěšné v jednom oboru, ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších a nejpopulárnějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt, v současné době děkan Fakulty architektury Českého vysokého učení technického. Z obou vyzařuje talent a vášeň pro profese, které si vybrali. Týdeník Echo oba požádal o rozhovor o talentu, inspiracích, vlivu dětství a rodiny na jejich úspěšné a spokojené kariéry. Sešli jsme se v jejich domáckém prostředí. S Jiřím v kavárně vršovického divadla Mana. S Ladislavem v pracovně děkana v pražských Dejvicích. Rozhovory přinášíme v bratrské sérii. Starší má přednost. Začíná Jiří.

Vy jste už v předškolním věku věděl, čím chcete být. To je vzácné.

Když si čtu životopisy lidí, kteří něco dokázali, fascinuje mě, kam to často dotáhli z úplně malých měst a vesnic. To muselo být strašně složité. Já to měl jednoduché. Jsem Pražák. Narodil jsem se a vyrůstal na Vinohradech. Vyrůstal jsem v takovém pavlačovém domě v Bělehradské. Mělo to tam atmosféru. Já to měl hrozně rád. Pak se to zbouralo. Dnes je tam moderní dům. Nám nabídli několik možností, já jsem si vybral Vršovice. Už tu žiju třicet let.

Vy jste prý chtěl být hercem už od pěti let...

Ano, to jsem chodil do školky v Makarenkově ulici, nyní Jana Masaryka. Tam nás táta ráno s bráchou vodil. Nevím, čím to bylo, že jsem si to uvědomil tak brzo. Chodil jsem s rodiči do divadla Sluníčko na rohu Příkopů a Havířské v Dětském domě. Dnes je tam Zara. Tam jsem chodil na loutkové pohádky. Mě strašně bavilo, když se tahali ti maňásci, tak bylo vidět ty loutkáře. Když jsem seděl na balkoně, tak mě strašně bavilo dívat se, jak ty loutky tahají. Ten pohled na ně mě úplně fascinoval. To byl asi ten moment, kdy jsem si uvědomil, že chci být herec. Já bydlel kousek od Římské ulice, kde tehdy bylo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pořád si pamatuji tu nádhernou oranžovou oponu, jak se vždycky otevřela. A já jsem si zvědavě říkal: Tak co tam asi tentokrát bude? Nějaká místnost? Nebo les? Byl jsem fascinovaný tím, co za tou oponou vždycky bude.

Jako když rozbalujete dárek.

To bylo nádherné. Když jsem šel z té pohádky, byl jsem úplně blažený.

To je fascinace prostředím, scénou, víc než samotná touha hrát.

Fascinoval mě ten příběh. Vždycky jsem přišel domů úplně nadšený a pokřikoval jsem: Já budu herec. Budu herec, budu herec. Jako z těch historek s Kaiserem. Budu Kaiser, budu Kaiser. A máma se smála: Jo, jo, ty fakt budeš herec. Nikdo v rodině k herectví nikdy neměl sklony. Ani k umění. Vlastně jo, otec byl architekt. Původně ale chtěl být malíř. Mám doma od něho nádherné obrazy. Maloval nádherné krajiny. Jeho matka, moje babička, mu to rozmlouvala. Že je to nejisté povolání. Tak šel na techniku a vystudoval architekturu. Když jsme byli malí, v padesátých letech, tak k malířství jako ke koníčku utíkal. Asi od nás, od toho řevu. Právě z těch padesátých let od něho mám krásné obrazy. Maloval akvarely, oleje. Já po něm lásku k malování zdědil.

Vy malujete?

Tak pro sebe. Vždycky to mám nějak v hlavě a pak si něco naskicnu. Občas. Otec se mnou chodil ven do plenéru a učil mě akvarely. Dokonce jsem po devítiletce dělal zkoušky na střední výtvarnou školu, protože tehdy nebyla střední herecká. Byla jen taneční a hudební konzervatoř. Ta herecká, pokud vím, byla jen v Brně, ale já do Brna jít nechtěl. To Olda Kaiser tam z Liberce šel. Tak jsem si říkal: Zkusím tu střední výtvarnou školu. Tam jsem ale neudělal talentové zkoušky. No tak jsem pak musel na gympl. To byly nejhorší tři roky mého života.

V čem? Kam jste chodil na gymnázium?

Tady kousek v Přípotoční ulici. To byla hrozná komunistická škola. Ta ředitelka byla snad Ruska. Akorát mě tam bavila psychologie a literatura.

Jak jste si ten dětský sen být hercem v takovém neinspirativním školním prostředí udržel?

Ten sen byl stále silný. Už když jsem se na základní škole naučil číst, byla na Staroměstském náměstí prodejna divadelní literatury. Kupoval jsem si tam hry pro loutky. Edice Divadélko. Já to loutkové divadélko doma měl. Mě ale nebavilo s těma pimprdlatama hrát. Bavilo mě číst. Představoval jsem si, že jsem herec v rozhlase. Vzal jsem si hrnec. Jako mikrofon. Měnil jsem hlasy postav. Tu pohádku jsem celou přečetl hlasy všech postav. Chudák matka to musela poslouchat. Už tehdy jsem se naučil měnit hlasy.

To je vaše herecká specialita.

Mluvil jsem už tehdy krále, prince, ježibabu, princeznu. To měl hrozně bavilo. Cítil jsem se jako herec v rozhlase. Televizi jsem měl až od osmnácti let. Vyrůstal jsem s rádiem. Miloval jsem rozhlas. Mám takovou sluchovou paměť, že jsem si už jako dítě pamatoval rozhlasové hlasatele. Přesně jak mluvili, i jejich jména. Dodneška je umím imitovat. Jiří Valenta třeba. To byl pořadový hlasatel. (Jiří Lábus předvádí hlasatele uvádějícího koncert vážné hudby). Pak byli zpravodajští hlasatelé. Ty umím taky napodobit. Tenhleten Valenta ale občas improvizoval. A to byl vrchol. Říkal jsem si: To bude nějaký fešák. Takový hlas. Vzpomínám si, že jednou v neděli právě skončil koncert Wolfganga Amadea Mozarta. Asi za dvě minuty ohlásí věžní hodiny Chrámu svatého Víta pravé poledne. Pak si poslechneme verše národního umělce Ruské sovětské federativní socialistické republiky Sergeje Marchovského Má strano, rudá záře. Recituje národní umělec Vladimír Šmeral. Pauza. Do dvanácté hodiny zbývá ještě asi minuta a půl. A potom, jak už jsem říkal, po zvonech z Chrámu svatého Víta zazní verše národního umělce Sergeje Marchovského. Jistě chystáte sváteční nedělní oběd. Někdo bude mít vepřo knedlo zelo. Někdo smažený řízek. Již za necelé půl minuty zazní verše. Já mám službu do čtrnácti hodin. Pak budu mít čevapčiči. On hlásil ještě po sametové revoluci. Pak jsem ho někde viděl. Byl to takový malý, silnější pán. Od dětství mám velkou paměť na hlasy. I ta jména si pamatuju. Oni jsou teda asi už dneska všichni mrtví.

Nechtěl jste být hlasatelem?

Hrozně rád jsem poslouchal rozhlas. To byly ty slavné rozhlasové večery. Strašně rád jsem poslouchal rozhlasové hry. Pak jsem dostal šanci pracovat s jejich režiséry. Vstoupil jsem do vysněného světa. Dodnes si pamatuji na ty četby na pokračování, které jsem jako dítě úplně miloval. Když Filipovský četl Bylo nás pět od Karla Poláčka. To bylo geniální. Nebo Karel Höger Lišku Bystroušku. Na tom jsem se učil. Teď jsem dostal nějakou cenu za audioknihu. Tady jsou kořeny. Na tom jsem se to všechno učil jako kluk. Mě to rozhlasové hraní úplně fascinovalo. Všechny ty rozhlasové silvestry. Estrády.

Co na to říkali rodiče?

Byli tak rozumní, že mě podporovali. Viděli, že jsem opravdu fascinován. Při gymplu jsem pak začal chodit do lidové školy umění. První zápornou roli jsem hrál už ve druhé třídě základní školy. To byl strašák Habakuk. Dodnes si pamatuji, co jsem říkal: Jsem strašák Habakuk. Já tady kouzelničím. Hokusy, pokusy cvičím. Nedám se vyrušovat. Moje první záporná role. Taky jsem měl hrozně rád film. Strašně rád jsem chodil do kina. To bylo spojené s tím mým malováním. Na náměstí Míru bylo kino Varšava, dnes je tam banka Unicredit. Tam byly takové velké panely oznamující na velkém formátu, co se zrovna hraje. To byla taková zvláštní technika malování. Dělalo se to ve speciálním ateliéru. Pustili diaprojektor s hercem a na bílém plátně to vypadalo, že má na ksichtě jen takový bílý flákance. Působilo to hrozně plasticky. Mně se to hrozně líbilo. Když jsem byl nemocný, tak jsem otce donutil, že šel a musel mi to obkreslit do bloku. Já jsem si to pak temperami maloval na velký prostor. To Láďa jako dítě vůbec nemaloval. Já jsem maloval daleko víc. On musel, až když se hlásil na architekturu. Pak jsem měl ještě dalšího koníčka, který žádné dítě nemá. Když jsme jezdili s bráchou Láďou na chalupu po mém dědečkovi do Volyně. To mi bylo tak jedenáct dvanáct. Hrozně rád jsem četl. Jsem celý život velký čtenář. Už v jedenácti letech jsem četl třeba povídky od Vančury.

Vedl vás k tomu někdo?

To jsem si našel sám. Měli jsme doma velkou knihovnu.

Bavilo vás i psát?

To moc ne. Měl jsem ale, jak jsem řekl, zvláštního koníčka. Vždycky jsem si představoval, že jsem filmový režisér a že hledám lokace. Ty Vančurovy povídky se často odehrávají na takovém malém městečku. V těch dvanácti letech jsem šel s tou knihou po Volyni. Ta povídka se jmenovala Dobrá míra. Chodil jsem a říkal jsem si: Tak to by se dalo točit tady, ta scéna. V té ulici, u řeky Volyňka. Ještě jsem si ten příběh obsazoval. Kdo by měl ty role hrát. Jako dítě jsem se tím hrozně bavil. To by asi normální dítě nedělalo.

Chtěl jste být režisérem?

Nikdy. Mě jen bavilo si v hlavě ty scény tvořit. Být režisér je hrozná zodpovědnost. Představoval jsem si herce, které jsem si ve své hlavě obsadil, jak ty scény tvoří.

Kdo vás inspiroval jako herec?

Jak už jsem říkal, četby v rozhlase. František Filipovský, Karel Höger. Všichni ti velcí čeští herci. Jan Pivec. Pak jsem v roce 1968 udělal zkoušky na divadelní fakultu. Byl jsem nadšený. Na DAMU to už byl úplně jiný svět. Jednou jsem se v koupelně sprchoval a říkám si: Já vlastně nepoznám, kdy končí školní rok a začínají prázdniny. Měl jsem prázdniny v podstatě celý rok. Ta škola pro mě byla taková zábava. Byl jsem šťastný, že tím kompenzuji tři roky utrpení na gymplu. Mě taky ještě dva roky učil Rudolf Hrušínský. To byl velký herec. Pak ho vyhodili z politických důvodů. Hodně mě ovlivnil. On byl ale ten typ, který než by něco říkal, raději to sám předvedl. DAMU byla krásná doba. Na to vzpomínám hrozně rád. Pak tam začaly studentské stávky, což nás strašně stmelilo. Naši už pak viděli, jak se mi to líbí, a říkali, hlavně ať jsi, Jiříčku, šťastný. Máma pracovala jako zdravotní sestra na půl úvazku v Národním divadle. Pracovala na krčním a zároveň na fyzioterapii. Léčila baletkám nohy a operním pěvcům hlasivky. Pak třeba dostala volňásky a brala mě do divadla. To mi bylo patnáct a chodil jsem s ní na všechny ty slavné inscenace.

Věděl jste už ve škole, kde chcete hrát?

Už na studiích jsem hostoval na Zábradlí a v ABC. Po skončení jsem dostal nabídky z několika mimopražských divadel. Z Českých Budějovic, Ústí nad Labem. Pak přišel ještě ředitel Jan Schmidt z Ypsilonky. Shodou okolností jsem předtím viděl představení v Redutě, kde Ypsilonka hostovala. Strašně se mi to líbilo. Pak jsem tam v roce 1972 nastoupil. A jsem tam dodneška. Po devíti letech jsme z Liberce přešli do Prahy.

Jak Pražáka ovlivnil Liberec? Je to město se zvláštní atmosférou. Jedno z mála na severu Čech, kde se neprojevovaly sociální problémy.

Hlavně tam byli tehdy architekti ze SIAL. Byla tam ohromná tvůrčí atmosféra. Právě v Liberci jsem poprvé poznal Václava Havla. To bylo v roce 1974. Schmidt tehdy udělal nádhernou adaptaci Dvanácti křesel od Ilfa a Petrova. To byl krásný kus. Ten den si přesně pamatuju. Byla sobota, někdy na podzim. Najednou se na premiéře objevil Václav Havel, Marta Kubišová, Pavel Landovský. Tehdejší ředitel divadla se jmenoval Augusta. Byl z jejich příchodu tak vyděšený, že celou premiéru strávil v kotelně. Vůbec se s nimi nechtěl vidět. Oni pak odjeli na Jedlovou (sídlila tam tehdy známá „školka“ architektů ze SIAL – pozn. red.). Já jsem tehdy s jednou kolegyní za nimi jel a strávil jsem s nimi na Jedlové celou noc mezi těmi architekty. Tam jsem poprvé poznal Martu Kubišovou, Pavla Landovského a Václava Havla. Tam jsme se spřátelili. Po revoluci v roce 1989 jsme se díky Dáši s Havlem s Oldou Kaiserem časem stali kamarády. Poslední vzpomínku na něj mám z jeho pětasedmdesátých narozenin, které slavil v DOXu. Říkal jsem: Oldo, co mu dáme? Olda vymyslel takovou malou helikoptérku na dálkové ovládání. Tak jsme ji přinesli. Jeho to tak potěšilo. Olda ho instruoval, jak se s tím zachází. Mám doma nádhernou fotku Havla, už je chudinka celý takový nemocný. Teď kouká, jak lítá helikoptérka. A Olda takhle ukazuje k nebi. Ta fotka je tak krásná. Nevím, kdo z jeho kamarádů fotografů to fotil.

Vy jste hrál v jeho filmu Odcházení, jak snášel kritické ohlasy na ten film?

Kritiky byly dost nemilosrdné. Rozhodně ho to mrzelo.

Jak se pracovalo s Havlem jako s režisérem?

On býval komorní asistent u Radoka. Hrozně moc ho naučil. Stačilo, aby Havel řekl dvě věty, a vy jste hned věděla, co a jak. Měl jednoduché, ale zásadní poznámky, když herce vedl.

On si chtěl udělat film?

To byl jeho sen. Natočit film podle své hry. Vzpomínám si, když byla slovenská premiéra a Milan Lasica říkal: To je jako Loni v Marienbadu, a ještě je to sranda. To byla krásná charakteristika Havlova filmu. Dodnes si vzpomínám, jak to Lasica řekl.

Jak se z vás stali takoví životní kumpáni s Oldřichem Kaiserem?

On je Liberečák. Když šel na školu, vůbec jsme se nepotkali. Je o pět let mladší. Já šel naopak do Liberce, když studoval. Pak jsem točil nějakou detektivku, kde Olda taky hrál. Dokonce vraha. Tehdy jsme se viděli poprvé. Vyšetřovatele hrál pan Prachař. Jmenovalo se to Jak se zranit ve službě. Pak přišla taková náhoda. Teda ne náhoda, osud. Já říkám, že náhody neexistují. Krátce poté, co jsme dotočili tu detektivku, jsem šel do Žižkovského divadla na představení Trosečník. Bolek Polívka tam dělal pantomimu. Když jsem po divadle čekal na tramvaj, tak najednou vidím Naďu Konvalinkovou s Oldou. Naďu jsem dobře znal, byla na DAMU o ročník níž. Tak jsme šli do Františkánské zahrady do vinárny. Byl to asi rok 1977. To si pamatuju jako dneska. Teď jsme tam seděli, začali jsme vyprávět a najednou jsme zjistili, že Olda má úplně stejný styl humoru. Vidí věci stejně jako já. To bylo tak neuvěřitelné. Měl jsem pocit, že se známe odjakživa. Velmi mě inspiroval ruský klaun Polunin, který řekl krásné dvě věty: člověk má dělat umění jenom s lidmi, které má chuť obejmout. A takové věci, které mu rozezní srdce.

Humor nejvíc spojuje. Od té doby jste kumpáni a nikdy jste se nerozešli. Udělali jste spolu řadu výrazných projektů, které znají generace. Co chystáte dál?

Teď chystáme na 9. a 10. října k třicátému výročí rozhlasového seriálu Rodinka Tlučhořových, který už má hodně přes tisíc dílů, výroční představení v divadle Jatka 78 v Praze pod titulem Byli jsme a budem. Diváci můžou živě vidět, jak Rodinka vzniká. Vymyslí si z publika příběh a my ho rovnou budeme improvizovat.

Jaký máte vztah s bratrem?

Dobrý. I když jsme oba hodně zaměstnaní. Vidíme se spíš na rodinných oslavách. On má tři dcery, takže je to opravdu velká rodina.

A když jste vyrůstali?

To jsme se prali. Přestože je o necelé dva roky mladší, vyhrával. Dětství jsme strávili společně, ale každý měl svůj svět.