Někdejší americký prezident Barack Obama vždycky působil jako „slušňák“, muž založený spíš intelektuálně a racionálně, od něhož se nedá moc čekat, že by podléhal pudovým impulzům. V čerstvě vydaných pamětech ale vyjevil svou skrytou pravou tvář – tvář sexuálního predátora.

Aspoň se tak domnívá část pokrokových amerických uživatelů Twitteru, poté co v čerstvě vydaných Obamových pamětech narazila na následující pasáž: „Když se ohlížím za svými prvními dvěma roky na univerzitě, je mi až stydno z toho, jak moc byla moje intelektuální zvědavost paralelní se zájmy dívek, se kterými jsem se chtěl seznámit: Marx a Marcuse, abych měl co říct dlouhonohé socialistce, která bydlela na mé koleji. Fanon a Gwendolyn Brooksová kvůli socioložce s jemnou pletí, která se na mě stejně nikdy nepodívala. Foucault a Woolfová kvůli éterické bisexuálce, která chodila v černém. Jako strategie balení dívek se můj pseudointelektualismus ukázal být naprosto k ničemu. Prožil jsem tak řadu vřelých, ale cudných přátelství.“ Podle těch pobouřených uživatelů se tenkrát Obama choval záludně, a kdyby ta jeho úskočná taktika slavila úspěch, mohlo být exprezidentovo jednání až zločinné. Vtíral se dívkám pod smyšlenou záminkou, jenom předstíral, že toho Marxe přečetl ze skutečného zájmu pochopit zákonitosti třídního boje. Ve skutečnosti mu šlo jenom o to jedno. Chtěl dosáhnout svého podvodem.

No. Troufám si říct, že existuje jen málo spolehlivějších důkazů oddanosti než být ochotný si z lásky k někomu či touhy po něm přečíst Marxův Kapitál, to už je snazší žvýkat kamení. Ale pobouření pokrokového uživatelstva je svým způsobem logické. Odpovídá pojetí otázky konsentu v intimních vztazích, jak se poslední dobou prosazuje a jak si to vynucuje tzv. concept creep, tedy souběžné potírání nějakých jevů (třeba sexuálního obtěžování) a rozvolňování jejich definic tak, aby tím způsobem mohlo být označeno vskutku ledacos. Mladý Obama takto vnímán není naivní mladík, sužovaný permanentní nadržeností, který se zoufale snaží najít šanci se, řekněme, uplatnit. Asi taky nesmělý, což často bývá osudem chlapců, kteří zkoušejí „balení přes knížky“, kteří mívají problém odhodlat se k pokusu o přechod z fáze „bavíme se o Foucaultovi“ do fáze „děláme něco jiného“ a jejich životní rolí se tak často stává úloha dobrého přítele, s nímž je možné otevřeně se bavit nejenom o literatuře, ale i o potížích s chlapci, kteří se k tomu „něčemu jinému“ dostali. Dobrý přítel bude chápavě přikyvovat a nedá najevo, jak mu ta slova rozdírají srdce. Trochu smutná, trochu legrační a velice nevinná persona. Nahlíženo korektní optikou se ale mění ve zločince, protože objekt své touhy uvádí v omyl, a pokud před fyzickým naplněním nějakého vztahu neproběhne všechno transparentně, nedá se mluvit o konsenzuálním sexu. Protože jedna strana k aktu svolila, aniž byla plně a transparentně informována. Myslela, že uléhá s mladým mužem, který četl Foucaulta, protože ho zajímá Foucault. Ale on ho přečetl, protože ho zajímala a zajímá ona a chtěl se na ni přes toho Foucaulta dostat. S tím konsent nevyjádřila, tudíž to nebyl konsent plnohodnotný a sex bez plnohodnotného konsentu je ekvivalent znásilnění. Má štěstí, pan prezident, že jako sexuální predátor nebyl výkonný, že ta jeho přátelství zůstala cudná. Jinak by z těch svých přítelkyň nadělal oběti.

Jasně – tahle přepjatá a nezamýšleně legrační kritika chování jednoho dávného studenta je absurdní výstřelek. V něčem je ale pro dnešní veřejnou debatu velice charakteristická. Je motivovaná zájmy žen, aspoň se tak tváří. A zároveň je vůči těm ženám strašně přezíravá, bere je v ochranu a přitom je infantilizuje, upírá jim schopnost vlastního úsudku. Dělá z té „éterické bisexuálky“ nebo „dlouhonohé socialistky“ tupé panenky bez vůle. A potřebuje je mít právě takové – ne třeba sebevědomé holky, které jsou schopné ledacos prokouknout, které se taky pokoušejí vyznat a prosadit v tom světě, kde se proplétají touha, zvědavost a bezradnost. A mají na to zase svoje finty, nepotřebují, aby jim „připískávali“ samozvaní rozhodčí.