Jak reálné je dnes ohrožení svobody slova? A zneužívají úřady po světě boj s pandemií k omezování občanských svobod? Anebo jsme paranoidní?

Zajímavý exemplář do této diskuse se objevil minulý týden. Jde o starší videozáznam, na němž vrchní zdravotník kanadské provincie Nova Scotia Robert Strang obhajoval opětovný lockdown tím, že shromáždění velkého počtu občanů představuje zdravotní riziko. A dodal: „Myslím, že dalším účelem zákazu je zabránit skupinám, které záměrně šíří falešné informace, které vytvářejí riziko... Ta informace sama o sobě, pokud je vyslechnuta, vytváří riziko pro veřejnost. A určitě je tuto dezinformační kampaň třeba kontrolovat.“

Strang v proudu řeči zapomněl v předposlední větě doříct sloveso, ale kontext nepřipouští jiný výklad, než že lidem, kteří říkají nežádoucí věci, je vhodné zabránit se sejít.

Vyslovil myšlenku donedávna v demokratické zemi zcela nepředstavitelnou. Před nástupem sociálních sítí nebylo na Západě jen tak možné cenzurovat projevy občanů, jako se to dnes děje na konto nebezpečí dezinformací a nenávisti. Natož zakázat shromažďování kvůli výměně odlišných názorů. Ano, určitý, velmi specifický druh dezinformace lze stíhat – i v našem trestním zákoníku máme trestný čin šíření poplašné zprávy. Ale ten neumožňuje předběžný zákaz shromažďování.

Oficiální Kanada je bezpochyby nejvíc „woke“ západní zemí a Justin Trudeau jediným plně „woke“ šéfem vlády. Otázka zní, zda je uvažování úředníka z provincie Nova Scotia chaotický exces, anebo ukazatel budoucího vývoje.

Skutečný západní svět se každopádně velmi málo podobá „woke“ analýzám s jejich intersekcionálním útlakem menšinových identit bílým patriarchátem. Jedním z lákavějších alternativních pohledů, který tu a tam probublá, je, že se Západ postupně připodobňuje Latinské Americe. Časopis American Affairs, nová tribuna amerického postliberálního konzervatismu, k tomu přinesl zajímavý esej nazvaný Brazilianizace světa. Jádrem jeho (nezvykle marxistické) analýzy je teze, že brazilská společnost nikdy nezačlenila masy do žádného celonárodního úsilí, nikdy nedosáhla klasické modernity. Elity sice hovořily jazykem západního liberalismu, ale fakticky dávaly přednost nerozvinuté společnosti, jež jim zaručovala dědičná privilegia a levnou pracovní sílu. Ale tam dnes spěje západní svět se svým rozkladem jistot pro klasické pracující třídy, s rostoucí nerovností a s tím, jak si elity racionalizují nespokojence jako „deplorables“ všeho druhu.

V Brazílii „jediní lidé spokojení se svou situací jsou finanční elity a zkorumpovaní politici. Všichni si stěžují, ale všichni krčí rameny. Tato pomalá degradace společnosti se nepodobá rozjetému vlaku bez strojvůdce spějícímu k srážce, ale spíš zmítání na horské dráze, která občas vystartuje vzhůru, ale nikdy neopustí koleje. Vždy se vrátíme tam, odkud jsme vyjížděli, vyklepaní a dezorientovaní a sužováni pomyšlením na to, co mohlo být,“ shrnuje pocity brazilský autor.

To je aspoň mnohem věrohodněji vylíčená cesta k latinoamerizaci Spojených států než imigrace odtamtud. Přistěhovalci by se koneckonců do ní nehrnuli, kdyby věřili, že je opravdu tak nenapravitelně utlačovatelská, jak o tom „woke“ elity ujišťují. A nevolili by údajného rasistu Trumpa víc než čtyři předchozí republikánské kandidáty. Nikdo to neumí popisovat líp než právě někteří imigranti – Indové, Korejci či třeba Kubánec Antonio García Martínez, o kterém jsem již psal. Ten ve svém posledním textu s renesanční bujarostí zesměšňuje celý bludný aparát, který akademické a politické elity kolem přistěhovalců vytvářejí. Přirovnává je k obhájcům geocentrické kosmologie ve středověku:

„Tak jako musela ptolemaiovská kosmologie vymyslet ,epicykly’, které měly vysvětlit divné pohyby nebeských těles porušující její mylné principy, musí tato nová kosmologie diverzity odůvodnit takové záhady jako vynikající akademické výsledky Asiatů nebo ekonomický úspěch Indů (…) Tuto etnickou kosmologii, podobně jako geocentrický model ve středověku, náruživě obhajuje klérus mediálních inkvizitorů. Galileů je pomálu.“