Zatímco počty hospitalizovaných s covidem-19 v českých nemocnicích sice zvolna, ale klesají, ministr zdravotnictví Jan Blatný si stoupá před kamery s dramatickým popisem situace, která se zhoršuje a zhoršuje. Vláda realisticky vzato už nemá kam zpřísňovat (poněvadž velká část veřejnosti se dostala na hranu nebo za hranu občanské neposlušnosti; takhle to pan ministr ovšem neformuloval), proto nás vyzývá k důslednému dodržování stávajících zákazů.

Smysl by rozpor mezi ministrovým výkladem a čísly z nemocnic dával za předpokladu, že na ministerstvu dobře odhadují bezprostřední budoucnost a vidí, že poměry v nemocnicích už brzy zhorší britská, případně jihoafrická, případně brazilská mutace čínského koronaviru. Smysl by to dávalo za předpokladu, že Blatného tým, respektive premiérův poradce Roman Prymula své poznání britské mutace čerpají i od jiných zdrojů, než je britská vláda se svými vědci. V Londýně si už na jaře vědomé vnášení strachu mezi obyvatelstvo napsali do svých podkladů.

Zákazy máme s Británií od začátku roku co do přísnosti srovnatelné, Britové jsou přísnější vlastně „jen“ u pravidel pro setkávání příslušníků vícero domácností. Ale co se přes všechno pohřební zpravodajství neděje – v Británii nákaza, tedy počet pozitivních testů, od poloviny ledna výrazně klesá. Tou dobou se na trendu ještě nemohlo projevit masové očkování (otázku, do jaké míry stlačí nejen covid, ale i nákazu, teď nechme stranou). Jak je to možné, pokud jim na ostrovech zmíněná agresivní mutace řádí už od podzimu? A jak vysvětlit stejný trend – vrchol infekce před polovinou půlky ledna a následný pokles – v Irsku a Dánsku, dvou evropských zemích, v nichž se britská mutace šířila po Británii nejvíc? Takto jednoduché otázky ministru Blatnému nikdo nepoloží. Toto pondělí Světová zdravotnická organizace (WHO) konstatovala, že za poslední tři týdny celosvětově spadly „nové infekce“ o 45 procent. Možná že jen dojíždí starý líný covid, možná se britská/jihoafrická/brazilská mutace právě chystá dramaticky rozšířit, ale je to zjevný paradox, jehož vysvětlení bychom si zasloužili ještě předtím, než přijmeme pravidelnou dávku strachu.

Druhý, tentokrát solidnější argument, který slouží jako pozadí lockdownistům a vládě pro případ, že by před prodlužováním nouzového stavu za 14. únor byla vystavena tlaku na uvolňování, jsou neradostná čísla Českého statistického úřadu. Podle něj loni zemřelo o 17 tisíc lidí víc než v roce 2019, po odečtení dvou tisíc, s nimiž se počítalo kvůli celkovému stárnutí populace, tedy loni zemřelo 15 tisíc lidí, kteří zřejmě tak brzy zemřít nemuseli. Jenže – podle oficiálních čísel ministerstva zdravotnictví z konce listopadu 2020 se průměrný věk českých obětí „s covidem“ pohybuje mezi 79 a 80 lety. Pokud se od konce listopadu nesnížil, je téměř shodný s průměrným věkem zemřelých před příchodem covidu. To by znamenalo, že uznávaných zhruba deset tisíc obětí covidu v České republice za rok 2020 (třetina nadúmrtnosti jde za jinými faktory, připouští i demografka a členka velmi pesimistické Iniciativy Sníh Dagmar Dzúrová) budou většinou lidé, jež by si smrt vzala v dohledné době, z velké části letos. Ovšem očekávatelný pokles úmrtnosti za rok 2021 nemusí přijít, pokud začnou umírat oběti už nikoliv covidu, ale karantény – ze stresu, zanedbání péče, soustředění nemocnic na pacienty s covidem apod. V takovém případě by tu „zavírači“ vytvořili stav, kdy se jejich věda nedá rozumnou vědeckou metodou potvrdit ani vyvrátit. Filozof vědy Karl Popper by se otáčel v hrobě.

Ať už to tak pánové Blatný a Prymula myslí, nebo ne, jejich výstupy dnes fungují jako způsob, jak přebít zásadní otázku, proč na rozdíl od tolika evropských zemí držíme zavřené školy. Na to, jak vážná škoda každý den vynuceného hnití doma žákům všech typů škol vzniká, jsou tyto výstupy mírně řečeno nepodložené.