Chod světa se řídí tajemně, takže v ten samý den, kdy parašutisté v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje vedli svůj poslední boj, se o nějaký kilometr dál, ve vinohradské porodnici, narodilo dítě, které se o nějakou dobu později stalo básníkem a už jím zůstalo.

Takhle by třeba mohl začínat nějaký román, ale já tím začnu jen krátké připomenutí, že tím básníkem, který se zítra dožívá osmdesáti let, je Ivan Wernisch. A i když doba, kdy se kulatiny významného básníka oznamovaly ohňostrojem a průvody masek, dávno pominula, Wernischovy osmdesátiny by přece jen veřejnost, nebo aspoň její inteligentnější část, zaregistrovat mohla. Ne kvůli němu, protože on opravdu není z těch, kteří by se nad sebou dojímali, ale kvůli sobě. Aby z toho taky něco měla.

Už v té době jeho pověst rostla, šířila se a nabývala podob až kultovních. K tomu ostatně přispíval i jeho zjev, jenž byl vždy básnický, stejně jako oblíbenost u citlivěji založené mládeže, která se s ním seznamovala i prostřednictvím skladeb polozakázaných skupin, které rády zhudebňovaly jeho texty, například MCH Band a Plastic People. V roce 1989 se ohlásily nové časy již normálně vydaným výborem Včerejší den.

Pak byl Ivan Wernisch již opravdový a povolený klasik, i když netuctový. Nějakou dobu vedl literární rubriku v Literárních novinách, pak šel raději za přáteli do antikvariátu, odkud to měl blízko do literárních kaváren v Řetězové ulici. Vydal mnoho knih, ale vždy uvážlivě. Přeložil řadu básníků, ale některé si vymyslel, když zjistil, že to tak bude lepší. Specifickou hodnotou jsou jeho tlusté výbory z děl právem i neprávem zapomenutých básníků minulosti. Sám dospěl do stavu, kdy ať napíše cokoli, má to kouzlo a vtip –⁠ nebo to v něm aspoň lze najít, pokud má k tomu člověk nadání. Povahově je mu blízká černá groteska, horor a absurdita, ale ne zcela bezvýchodná, filozoficky schopenhauerovský skepticismus a esteticky pokleslý bordelový šantán, křížený s pražskou vampyrologií.

Ivan Wernisch kdesi řekl, že když zůstane po básníkovi pět veršů, je to hodně... Pak také řekl, že nejraději jen tak sedí na verandě a sní o svých budoucích knihách... Řekl a napsal toho dost, i když je svým založením spíše mlčenlivý člověk. Jednou také řekl, že nejraději by si přečetl nějakou dobrou životopisnou knihu o medvědovi ve stylu, jak je psali, ovšem o lidech, Stefan Zweig nebo André Maurois. Někdo by ji měl napsat. A v půlce by se změnila v knihu o něm.