komentář Jiřího Peňáse

Čtyři sta let od krvavého baletu Mistra Mydláře

komentář Jiřího Peňáse
Čtyři sta let od krvavého baletu Mistra Mydláře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V pět hodin ráno onoho 21. června, černého dne českých dějin, zahájil výstřel z hradního děla truchlivou podívanou. Z dokonávající tmy se do skoupého světla vynořilo theatrum obklopené dvěma kornetami kavalerie a třemi setninami pěchoty, které udržovaly zástupy v uctivé vzdálenosti. Katovský pacholek v černé kápi postavil před špalek vysoký černý kříž. U špalku stál s nahým mečem a kamennou tváří kat Jan Mydlář, z božího dopuštění mistr popravčí…

Dovolil jsem si tady k dnešnímu čtyřstému výročí Staroměstské exekuce ocitovat odstavec ze začátku druhého dílu Magické Prahy, toho asi nejskvostnějšího vyznání Praze, co kdy cizinec napsal. Ten cizinec se jmenoval Angelo Maria Ripellino, tedy Ital, Vlach, ale on sám se za cizince nepovažoval. Byl v Praze jako doma a jeho domov to také byl, i když z něj byl po roce 1968 vyhoštěn a on své světoznámé dílo, které podtrhlo a de facto znovu vytvořilo pověst Prahy, psal z dálky, z Říma, z krásného města, kterému se Praha trochu podobá, ale i tak z bolesti a ze stesku.

Praha magická je, jak její čtenář ví, kniha krásná a také tragická. A v řadě těch tragédií je samozřejmě centrální místo věnováno neštěstí Bílé hory a hromadné popravě tzv. českých pánů. To byla věc i v tehdejší neklidné, drsné a nemilosrdné Evropě nevídaná, ne snad ani tak rozsahem: na masakry nebyla Evropa nikdy skoupá, to až posledních osmdesát let žije v relativním klidu (nepočítáme-li Jugoslávii), který narušují jen teroristické činy, jejichž aktéry si importovala a importuje sama. Ale staroměstská poprava byla jedinečná svým „mistrovským“ provedením. Byla to dokonalá práce organizace, logistiky, načasování, anatomie… Bylo to slavnostní provedení baletu smrti pro dvacet sedm mužů, jedno tanečního Mistra a jeho nástroje a několik jeho pomocníků. Tím choreografem smrti byl samozřejmě Jan Mydlář, populární postava českých dějin, který, píše pateticky Ripellino, „svou neomylnou širočinou zpečetil porážku a porobu národa rebelů a kacířů“.

Nebudeme professoremu vyčítat poněkud zjednodušený či přizpůsobený pohled na stavovské povstání a vůbec na Čechy jako „národ rebelů a kacířů“, což je v jeho očích chvála. Ale o to více může dojímat Italovo rozhořčení, že někdo vůbec může v činu kata Mydláře nacházet polehčující okolnost, jakéhosi sentimentálního hrdinu, nuceného stát se vykonavatelem krvavého ortelu. Ripellino svou knihu-lamento psal na začátku normalizace a čtenářovi brzy dojde, na koho myslí, když píše o postavě, která se dala „do služeb odvety a pomsty podlého pobožnůstkářství Ferdinanda II.“. Pro něj nebyl Mydlář nějaký profesionál, který dělá svou práci a dělá ji dobře, takže je mimo kritiku. Pro něj byl tím nejhorším elementem, který rodí tragické dějiny: přizpůsobivcem a člověkem bez páteře a charakteru, který se nechá najmout, který si nechá dobře zaplatit a s pocitem snad dokonce lítostivým, že někdo to udělat musí, se stane „vykonavatelem krvavého ortelu“.

Ach, jak Ripellino takové katy Mydláře nenáviděl a jak jimi pohrdal: „Ale já nepolevím a proti všem Mydlářům, kteří řádili a ještě řádí v Praze, nepřestanu volat: in ignem aeternum, in ignem aeternum.“

Do věčného ohně, do věčného ohně!

 

21. června 2021