Dá se čekat, že s postupně odcházející (doufejme) pandemií bude publikum vystavováno značnému množství koronavirového „artu“, to by taky bylo, aby se tahle nečekaná a nějakým způsobem skutečně mimořádná zkušenost – navíc globálně sdílená – nedočkala mnohého zpracování. A zdá se, že se už objevilo první pandemické mistrovské dílo. Je za něj označován komediální speciál Bo Burnham: Uvnitř, streamovaný na Netflixu. Skutečně je to pozoruhodné dílo, ledacos vypovídající o atmosféře doby, jejím duchu. Jeden by se jistě mohl ptát, jak moc je ta výpověď záměrná, jestli svou sílu nezískala nějakým bezděčným způsobem, jestli americký komik a režisér Bo Burnham ve snaze vyprávět o něčem jiném nevyjádřil jaksi mimochodem a nevědomky něco podstatného o povaze takového snažení obecně a taky o sobě – jako individuu i příslušníkovi své generace (Burnham je ročník 1990).

I s tou dobovou příznačností to může být složitější. Na první pohled je samozřejmě zjevná – komik, který během pandemie žije sám ve svém domě a prakticky z něj nevychází, natáčí svůj komediální speciál, je sám sobě režisérem, hercem, kameramanem, střihačem, autorem i interpretem hudby. Podobně současně by ale Burnhamovo Uvnitř působilo, i kdyby ten speciál byl uveden v roce 2019, nanejvýš by působil stylizovaněji. Ukazuje se v něm totiž mimo jiné, jak extrémní pandemická situace jen zesílila některé rysy západního života před koronavirem, jak mohla současníky proměnit ne v někoho jiného, ale v jakousi zvýrazněnou variantu jejich předkoronavirových já. Stejně jako je možné vnímat Uvnitř jako obraz přežívání v době pandemie, lze Burnhamův speciál vnímat jako portrét extrémně on-line člověka, osobnostního typu, který tu s námi zůstane koronavirus nekoronavirus.

Bo Burnham je pro ztvárnění on-line života výborně disponován. Byl jedním z prvních populárních youtuberů. Před cca patnácti lety, ještě jako středoškolák, začal zveřejňovat doma natočené písničky – trochu parodické a vůbec „meta“ a také dost pubertální, adekvátní jeho tehdejšímu věku. Před jedním jeho vystoupením na univerzitě v Missouri dokonce proběhla demonstrace proti jeho údajné homofobii a rasismu. Byla projevem značného nepochopení Burnhamova stylu – pokud jde o jeho názory, je to komik naprosto nekontroverzní, nevybočuje z konvencí své spíš pokrokářsky orientované společenské vrstvy. Začal vystupovat i v televizi, v roce 2018 debutoval jako filmový režisér komediálním dramatem o dospívání Osmá třída, hrál také v loni uvedeném dramatu Nadějná mladá žena nominovaném na několik Oscarů. Pro Netflix natočil ještě další dva speciály. V rozhovorech otevřeně vypráví o tom, že během vystoupení před lidmi často trpí těžkými úzkostnými stavy, kupodivu to na něm prý není vůbec vidět.

Bo Burnham: Uvnitř výrazně vybočuje z obvyklé formy komediálního speciálu, v němž stand-up komik před živým publikem předvede svoje vystoupení. Obecenstvo v něm absentuje a jeho nepřítomnost v reálném světě a konstantní přítomnost ve světě virtuálním je tu velmi důležitým, byť třeba ne úplně zřetelně artikulovaným tématem. Speciál nevznikal během jednoho večera, jeho příprava zabrala několik měsíců pandemické izolace, během nichž Burnham sám sebe natáčel, svítil, stříhal… A na výsledku je také vidět, že měl autor na práci hodně času – Uvnitř je vytvořeno s péčí až maniakální. V mnoha ohledech se podobá spíš filmu, jednotlivá hudební čísla a komikovy promluvy skládají jakousi větší a možná důležitější story: Komik Bo Burnham je během epidemie zavřený doma, aby se nějak zaměstnal, rozhodne se natočit speciál, jak postupuje čas, podepisuje se na něm čím dál výrazněji izolace a „výpadek“ reálného světa, který je plně nahrazen sférou virtuální. Průběžně se obrací k publiku, které ho jednou bude sledovat na internetu, aranžuje se pro ně.

Uvnitř je lapidární a zároveň víceznačný název pro Burnhamův speciál. Uvnitř čeho? V prvoplánovém smyslu to znamená doma, uvnitř příbytku, kde se lidé museli izolovat, aby se nenakazili. Stejně tak se to uvnitř dá chápat jako v Burnhamově nitru. Otázka však nezní jenom „Co je uvnitř Boa Burnhama?“, ale taky „Je tam vůbec něco?“. Písničky a promluvy Burnhamovy postavy jsou na celém speciálu zajímavé vlastně nejméně – nejsou vůbec špatné, ale je v nich jakási kontrolovanost, odhodlání nenaběhnout, jakkoli by to mohlo vypadat, že si Burnhamův komik zahrává. Ilustrují postoje inteligentního amerického mileniála, který je plně ztotožněn s hodnotami své generace, s její představou světa. V elektropopových skladbách na hraně hudební parodie, k nimž Burnham zpívá většinou elektronicky upraveným hlasem, se trefuje do Jeffa Bezose, pokrytectví bílých aktivistů kteří, když na to přijde, se chovají velice „bíle“, firem snažících se přebírat módní politické slogany a podobně. Pozoruhodná je ale prezentace toho všeho. Burnham sám sebe průběžně komentuje a koriguje, jako kdyby chtěl dopředu vyvrátit jakoukoli kritiku svých vystoupení tím, že ji bude formulovat jako první a posléze zase shodí – klasická internetová „finta“, jak udržet image nebýt v on-line světě zranitelný.

Vrcholu tahle jeho strategie dosáhne ve skvělém čísle, kdy se postava komika postupně rozpadá do několik Burnhamů, první z nich nejdřív zazpívá část písničky, druhý s křečovitou zadumaností publiku vysvětluje, co ho k jejímu napsání vedlo, další reaguje na Burnhamův první komentář s tím, že to jsou kecy, atd. Vzniká kakofonie říkající všechno, co by se k té celkem nicotné věci říct dalo, a zároveň neříká vůbec nic. On-line komunikace v kostce. Obrazovka je po celou dobu trvání speciálů plná Boa Burnhama, publikum je ale aktérem rovnocenně důležitým. Zčásti tím, že není, projevuje se jenom tehdy, když Burnham rezignovaně pustí ze záznamu „konzervovaný“ smích. A zároveň je přítomné neustále, komik se k němu průběžně obrací, neustále cítí potřebu mu vysvětlit sám sebe, hraje pro něj scénky ze života Boa Burnhama, musí pro ně vytvářet obsah, aby ho vypustil do virtuálního světa, v němž každý potřebuje v každém okamžiku vidět trochu všeho. Hlavní postava Burnhamova speciálu sice žije uvnitř a sama, osamělá, zároveň ale není nikdy z dohledu, nebo si takovou možnost aspoň nedokáže připustit. Nosí si své publikum v hlavě, průběžně se na ně obrací, nejprve s naučenou hladkou a chápavou přátelskostí, postupem času se do ní ale vkrádají temnější a víc konfrontační tóny. Publikum pro něj ale taky představuje jakýsi filtr, přes nějž se snaží zahlédnout sám sebe. Jako kdyby bylo možné navázat kontakt se sebou samým, s tím, co je uvnitř, právě a jedině pohledem očima druhých, člověk, který není sledován a také hodnocen, možná vůbec neexistuje.

V Uvnitř je tak množství velmi vynalézavě naaranžovaných záběrů, v nichž Bo Burnham sleduje Boa Burnhama. V často zmiňované sekvenci ovládá svůj obraz jako figurku v počítačové hře (a své počínání průběžně komentuje). Pečlivě a přitom jednoduše aranžovaný a svícený obraz je plný Boa Burnhama, ať už z masa a kostí, anebo v různých projekcích, Burnham hraje pro publikum, které se dívá, a jeho prostřednictvím se na sebe může dívat i on, kontroluje svůj obraz a možná si s ním i nějakým způsobem povídá, zkoumá ho a snaží se z něj zjistit, co je „uvnitř“, anebo ho manipuluje, aby vypadal, že vůbec nějaké „uvnitř“ má. Jako kdyby to zkoušel hrát na všechny strany najednou, být vážný a zároveň se shodit… a zároveň, lepí vrstvy póz jednu na druhou, možná taky aby zakryl skutečnost, že v jádru téhle „bábušky“ nic není. Prostor jeho domu, komikův zevnějšek i jeho vystupování časem začnou projevovat znaky úpadku, možná až rozpadu osobnosti. Ztrácí vůli pokračovat (ale možná taky přehrává roli osamělého mučedníka), píseň All Eyes on Me v závěru překročí rovinu sarkastické zábavy, stane se z ní až tragická hymna pro poslední dny světa, které postava Burnhama cítí přicházet a zoufale potřebuje, aby se i v nich oči virtuálního davu upíraly na něj. Finále logicky otvírá možnost odchodu – z izolace v domě, z vězení vlastní hlavy, jeho možnosti či nemožnosti, toho, jestli o něj postava Burnhama vůbec stojí. Hlavní postava je divákem vlastních dilemat a strachů, jako kdyby ji ta iluzorní divácká distance, sledování sebe sama ve skrytu mezi řadami virtuálního davu, mohla zbavit tíživosti a snad i definitivnosti. O pandemii a jejích dopadech, stavu americké společnosti, budoucnosti světa a dalších velkých tématech toho speciál Boa Burnhama neříká moc originálního, možná ani nechce. Podařilo se mu ale naplnit možnosti sólového režírování/točení/hraní, aby předvedl velice působivý obraz dnes časté posedlosti sebou samým, vlastním obrazem, která ovšem nemá moc co dělat se sebepoznáváním, nebo dokonce se sebereflexí. Pokud uvnitř vůbec něco je, nemůže to tenhle způsob dívání se dovnitř odhalit.