Izrael a hlava na špalku

Izrael a hlava na špalku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Existence Státu Izrael je sedmdesát let po vyhlášení nezávislosti (14. května 1948) svým způsobem zázrak, neboť jeho bytí je podobné člověku, na nějž je jeho okolím po celou dobu vypsána odměna za hlavu. On však odmítá položit hlavu na špalek, naopak čas od času zkroutí svým atentátníkům ruce a nakope je do břicha. Je to stát národa, který měl být vyhlazen a který dva tisíce let nevedl válku, ale jenž jako by právě tím k ní byl odsouzen. Je to stát, který je donucen své nepřátele porazit. Ve válce se to bohužel neobejde bez zabíjení.

Jako včera, kdy izraelští vojáci zastřelili asi padesát Palestinců, kteří se snažili dostat přes hranice Pásma Gazy do Izraele. Je to strašné, ale co má dělat stát, který ví, že za hranicemi má nepřátele, pro něž je sama jeho existence „al-Nakba, katastrofa, potupa, nekonečná hanba? Říká se, že mír nastane až tehdy, začnou-li Palestinci milovat své děti víc než nenávidět Izrael. A oni těch dětí mají mnoho…

Existuje fascinující šestihodinový dokument francouzského režiséra Clauda Lanzmanna Tsahal (hebrejská zkratka izraelské armády). Lanzmann se proslavil také filmem Šoa, v němž jako nikdo před ním – a ani po něm – rekonstruoval genocidu evropských Židů. Zde vytvořil cosi jako antitezi k eposu o Židech trpících. Tsahal je film o Židech bojujících. Zpočátku působí jako oslava izraelské branné moci: veteráni jomkipurské války z roku 1973 mluví o heroismu, o nezbytnosti tvrdě odpovídat na každý úder a sčítají své mrtvé.

Izraelská vojenská doktrína je útočná: není možné vést válku na vlastním území, na to je Izrael příliš malý. Není možné pustit protivníka na své území, na to je příliš zranitelný. Nelze umožnit zemím v oblasti vyvíjet a vlastnit jadernou zbraň, na to jsou příliš nenávistní. Proto na každý útok musí Izrael odpovědět okamžitým protiútokem a přenesením války na území protivníka. Ale kde se zastavit? V Bejrútu, v Damašku, v Bagdádu? A co potom? Okupovat, ale jak dlouho? „Útočit, nebo zahynout – jinou možnost nemáme,“ říkají ve filmu generálové i prostí vojáci. Prarodiče – chudí Židé z Haliče vyhlazení v Majdanku, rodiče –zakladatelé Erec Jisrael, z vnuků se stali piloti elitní letky a tankisté hrdí na svoje skvělé zbraně.

„Co nám zbývá? Jsme obklopeni samými nepřáteli, armáda je naše pýcha. Tohle je naše zem, Claude, věřte mi přece, to je země nás, Židů, Stát Izrael, chápete to, Claude?“ Režisér možná chápe, možná ne. „Ano, ale co Arabové, ti si také myslí, že je to jejich zem,“ namítne režisér. Arabové se nikdy nesmířili s tím, že by se o ni měli dělit s Židy, prohráli několik válek, které vyprovokovali, ale nikdy nepřipustili, že by z toho měli něco vyvodit a přijmout realitu.

Lanzmann je sympatizantem Státu Izrael a chápe jeho smrtelnou úzkost. V druhé půli filmu však ukazuje, jak se militantní atmosféra zažírá do těla společnosti, jak ji zbavuje citu pro spravedlnost a jak technokratický přístup („musíme dokončit práci“) naplňuje lidi cynismem. Ideály, na nichž byl stát založen, dostávají zabrat při raziích v osadách a chvějí se v základech při každém novém mrtvém palestinském dítěti… Které jeho rodiče obětují na oltář nenávisti k Izraeli.
I ti, kdo stojí rozhodně na straně Izraele, často pomyslí na Nietzscheho větu: „Ten, kdo bojuje s monstry, by si měl dát pozor, aby se sám nestal monstrem.“ Boj Izraele o to, nebýt monstrem, je stejně obdivuhodný jako boj o vlastní život. Jedno souvisí s druhým.

15. května 2018