První daguerrotypie, jedno z technicky nejsložitějších fotografických zobrazení reality, se datuje do roku 1839, tedy zhruba měsíc poté, co byla vynalezena fotografie. Proti ní je však tato technika jedinečná a vzniká z ní na obvykle stříbrnou destičku jeden unikátní nerozmnožitelný pozitiv. Časově i finančně nákladná expozice za použití amalgámu, dřív i rtuti, a mnoha dalších technologických postupů je vytvořena jemnými krystalky zoxidovaného stříbra, které je pro svou vysokou citlivost třeba vždy překrýt sklem.

Neopakovatelné zhmotnění do pevného materiálu na rozdíl od možnosti nekonečné reprodukce fascinuje Ondřeje Přibyla dlouhodobě. Tento studovaný fotograf se zájmem o konceptuální přesahy mapuje několik cyklů, které jsme mohli nedávno vidět v malé ukázce například na skupinových výstavách v Centru současného umění DOX či v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu ve smíchovském Erpetu. Aktuálně vystavuje dílčí průřez svou současnou tvorbou v pražské Galerii Václava Špály. Dřív prezentované jednotlivé daguerrotypie portrétů, orchidejí a maskovaných postav ve fleretovém obleku nyní rozšiřuje v kurátorském výběru Petra Vaňouse pod souborným názvem Tunelové vidění, a odkrývá tak v širším záběru podstatu a směřování své vlastní tvorby.

Výstava představuje v pestrém technickém provedení unikátních fotogramů, kyanotypií, želatinových silver printů či nazvětšovaných tisků snahu nezaznamenávat pouze povrchy zobrazovaných předmětů a prostředí, nýbrž i proniknout různými způsoby do principů jejich vnímání. Autor ve svých makrosnímcích či ve formě barevných „násychů“ (autorská licence) na skle prostupuje do hloubky zobrazivé podstaty, usiluje o nový pohled na zdánlivě banální předmětný svět, ohledává smysl a roli věcí našeho bezprostředního okolí a definuje je světlem, existenciálními či materiálovými hranicemi, jejich částečným zakrytím, vibracemi, magnetismem i ornamentálním moaré ve strukturách pletiv či látek. U snímků vysílačů a monumentálních satelitů se pídíme po neviditelném elektromagnetickém vlnění, u nazvětšovaných silentbloků se pozastavujeme jak nad tvarovou formou, tak nad materiálovou funkcí, která v Přibylově díle hraje podstatnou roli. Zachycené vibrace strun či vláken nám mohou přibližovat základní principy kvantové mechaniky, duality částic a pohybu světla, které se zhmotňuje v čase. Název jednoho z cyklů Vnitřní povrch dobře vystihuje autorovu složitě dosažitelnou snahu popsat a uchopit hmotu v její podstatě.