Občas Češi dokážou překvapit sami sebe, třeba když se dozvědí, že organizují pád běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Ten prohlásil, že demonstrace proti němu, které vypukly po ohlášení volebních výsledků, jsou řízeny telefonicky z Polska, Velké Británie a České republiky. Je trochu záhadou, jak jsme se v této společnosti ocitli.

Možná se Lukašenko přeřekl a měl na mysli Spojené státy, které bývají tradičně autoritáři očerňovány z ovlivňování jejich zemí. Přes pobavení, které v tuzemsku způsobila tato neočekávaná česká dimenze běloruské krize, se dění v zemi vyplatí sledovat.

Poslední diktátor v Evropě, jak se Lukašenkovi také říká, se evidentně rozhodl zfalšovat volby. Oficiálně získal 80 % hlasů, a vyhrál tak v prvním kole. Tomu však nikdo nevěří. Lukašenkova hlavní vyzyvatelka Svjatlana Cichanouská odmítla výsledky uznat. Ta kandidovala s jediným cílem, totiž svrhnout od roku 1994 vládnoucího autoritáře, vrátit se k dřívější verzi ústavy a do šesti měsíců vyhlásit nové volby. Díky tomuto programu se jí podařilo spojit celou opozici. Naštvanost na Lukašenka byla zřejmá. Například voliči Cichanouské se dohodli, že své volební lístky zpřehýbají pětkrát a šestkrát. Po internetu následně kolovaly fotky průhledných volebních uren plných zprohýbaných lístků.

Není tedy divu, že Bělorusové vyšli do ulic. Lukašenko proti nim nasadil policii, tisíce lidí bylo zatčeno. Zdá se, že v Bělorusku s velkým zpožděním začíná revoluce, která zachvátila středovýchodní Evropu v roce 1989. Lukašenko samozřejmě může ještě protesty zvládnout, ale nyní čelí největší výzvě od doby, co nastoupil do úřadu.

Revoluce z roku 1989 do našeho koutu světa vnesly jakési přesvědčení, že postup ke svobodě je nezadržitelný, přes sovětské intervence se střední Evropě podařilo relativně bezbolestně vymanit z komunismu. Bělorusko nyní tuto teorii otestuje.

Dění téměř na druhém konci světa totiž ukazuje, že tomu rozhodně nemusí tak být a že i vyspělá a svobodná země může sklouznout k autoritářství, i když v tomto případě za pomoci zvnějšku. Řeč je o Hongkongu, kde včera sto policistů provedlo razii v deníku Apple News a zatklo sedm lidí, mezi nimi i majitele a mediálního magnáta Jimmyho Laie. Ten je kritikem komunistické strany a podporoval prodemokratickou opozici, jež přes rok protestovala proti plánovanému zavedení zákona o národní bezpečnosti, který nakonec vešel v platnost letos posledního června. Splnila se tak varování kritiků, že zákon bude de facto znamenat konec hongkongské autonomie a svobody. Pokud někdo očekával, že Peking bude v autonomním území postupovat opatrně a bude alespoň budit zdání, že zachovává politiku „jedna země, dva systémy“, ke které se zavázal při přebírání správy nad Hongkongem od Britů, šeredně se zmýlil.

Zatčení takto význačného obyvatele Hongkongu, jako je Lai, je jasným signálem, že čínští komunisté se nebudou s ničím párat nebo jednat opatrně. Evidentně se rozhodli rozmontovat hongkongskou opozici co nejrychleji. Roli v rychlosti hraje i pandemie koronaviru. Čína využívá toho, že svět se zaobírá bojem proti nemoci, a nemá tak čas vznášet přílišné protesty. Hongkong je tak dobrá připomínka, že svoboda rozhodně ne vždy míří pouze jedním směrem. Čína již nyní ovlivňuje dění na Západě, například v Hollywoodu, v basketbalové lize NBA nebo přes konfuciánské instituty na západních vysokých školách.

Bělorusko představuje jistou naději, Hongkong naopak varování.