Bylo to roku 1998, v předjarní Moskvě tály ledy, zemi vládl Jelcin, divoká svoboda a bezbřehá anarchie, takže lidé nedostávali třeba půl roku výplatu, ale mohli si z továrny odnést třeba soustruh. České velvyslanectví pořádalo jakousi literární akci, na niž byli pozváni ruští bohemisté a také několik českých novinářů a literárních kritiků. Tak jsem se tam dostal i já. Byl jsem poprvé v Moskvě.

Postával jsem pak při recepci a lehce pobaven i zahanben sledoval, jak se ruští profesoři a profesorky doslova cpou vánočními čokoládovými figurkami a strkají si je do kapes a přinesených tašek: akci sponzorovala česká čokoládová firma a pro ruské vyhladovělé akademiky to byla příležitost, jak doplnit hladinu cukru. Náhle jsem si uvědomil, že vedle mě stojí muž, kterého kdybych potkal před dvaceti lety, byl bych štěstím bez sebe. Teď jsem na něj hleděl jako na kuriozitu, jejíž výskyt mě v tom honosném sále českého, donedávna československého velvyslanectví, stalinské stavby z 50. let, vlastně nepřekvapil. Šel jsem za ním a pozdravil ho možná ne úplně zdvořile: „Pane Remku, já jsem myslel dosud, že jste symbol, ale vy tedy reálně existujete!“ Vladimír Remek se usmál tak lehce rozpačitě a řekl něco v tom smyslu, že nejspíš opravdu reálně existuje. Pak jsme setrvali v krátkém rozpačitém rozhovoru, z něhož jsem si však odnesl dojem, že je to sympaticky plachý a uměřený člověk, tak trochu ztracený v nových poměrech, před kterými se raději stáhl do Moskvy, kde se cítí možná jistěji. Zeptal jsme se ho tehdy, jestli četl esej Vladimíra Macury Remek, tedy o sobě samém. Odpověděl, že nikoli a že o něm nikdy ani neslyšel. Slíbil jsem, že mu jej obstarám a pošlu. Dosud jsem to neudělal.

Vladimír Remek v té době byl opravdu spíš rekvizita starého režimu, jehož pád ho přitom zastihl relativně mladého, krátce po čtyřicítce – narodil se v únorovém roce 1948. Po návratu z kosmické mise a poté, co odezněla největší sláva, sloužil v osmdesátých letech jako aktivní stíhací pilot, v armádě zůstal do roku 1995, poslední roky jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky ve Kbelích. Nebyl předmětem žádné šikany, nebyl žádný nátlak, aby z místa odešel, rozhodl se dobrovolně. Když jsem ho potkal tehdy v Moskvě, by obchodním zástupcem ČZ Strakonice, pamatuju si, že mi v tom krátkém rozhovoru říkal, že československé motorky jsou v Rusku víc populární než Harley Davidson… Brzy nato se stal na velvyslanectví obchodním radou a pak už jeho cesta vedla do Bruselu, kde se stal v roce 2004 poslancem Evropského parlamentu za KSČM. To už se nedalo mluvit o nějaké muzeální rekvizitě, to byla paradoxní cesta socialistického kosmonauta z Bajkonuru do evropských struktur. Z nich pak pozemská pouť astronautova pokračovala před pěti lety opět do Moskvy, toho magnetu Remkova života. Pět let tam zastupoval Českou republiku jako velvyslanec, dle všeho bez větších výkyvů na jednu či druhou stranu. Představy, důležitě naznačované prezidentem Zemanem, že jako letec-kosmonaut bude mít jakýsi exkluzivní přístup do Kremlu, se zřejmě nepotvrdily, a tak Vladimír Remek v Moskvě brzy skončí. V září mu bude sedmdesát a v březnu uplyne čtyřicet let od jeho epochálního letu do kosmu.

Dárek za okupaci

Jaká to tehdy byla sláva! Alespoň pro někoho… Pro nás, žáky sedmé třídy základní školy v pohraničí, zcela určitě. Uprostřed vyučování vešel do třídy soudruh ředitel a osobně nám sdělil tu radostnou novinu. Obcházel každou třídu a řekl bych, že měl upřímnou radost. Soudružka učitelka okamžitě zadala úkoly, začali jsme lepit rakety, slíbili jsme, že nasbíráme více šrotu a budeme se lépe učit rusky. Já jsem dostal za úkol napsat děkovný dopis na sovětské velvyslanectví. Když jsme přišli domů, zírali jsme na televizi a nemohli se té slávy nabažit. Bylo to v něčem omamné i pro nás kluky: byli jsme třetím státem na světě, který měl svého kosmonauta. Absurdita, ale svou váhu to mělo. Režimu se to vlastně podařilo. Po letech jsem četl slavnou reportážní knihu Normana Mailera Oheň na Měsíci o letu a přistání Apolla 11. Je tam jedna scéna, při níž lehce zfetovaní liberálové, hippies a odpůrci „oficiální Ameriky“ frustrovaně hledí na nějaký pornografický film, zatímco nenávidění WASP (bílá, anglosaská, protestantská Amerika) slaví dobytí Měsíce. Tak se to těm zasr… WASPům povedlo… Ulevují si. Tak se to těm zasr… komoušům povedlo, mohl si tehdy ulevit někdo. Já to tedy nebyl a neznal jsem ani ve svém okolí nikoho takového. Kdo by si ostatně před pionýrem troufl?

Let „prvního československého kosmonauta“ (počítalo se jistě s dalšími) znamenal samozřejmě daleko víc než jen „let do kosmu“. Stal se propagandistickou událostí první kategorie a politickou metaforou nejvyššího významu. Remkova vesmírná cesta měla především „symbolizovat“ a „dokumentovat“ správnost cesty, kterou právě deset let od roku 1968 prošlo husákovské Československo, i když takto explicitně se o tom nikde nepsalo. O roce 1968, natož o srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy tehdy nepadlo samozřejmě ani slovo, její stín však byl ve všeobecném mediálním jásotu jasně patrný. Nebýt sovětských tanků, nebýt jejich zásahu, bylo by velké dílo socialismu ohroženo a společnost by se dnes nemohla radovat ze společného letu sovětského a československého kosmonauta.

Literární vědec Vladimír Macura, kterého jsem tehdy Remkovi doporučoval a slíbil, v oné studii, jež vyšla roku 1992 ve sborníku Šťastný věk, napsal: „Tragédie roku 1968 byla demonstrativně překryta mysteriem družné atmosféry jediné velké rodiny, k níž patří všechny socialistické státy se Sovětským svazem v čele, všichni sovětští lidé, Vladimír Remek a my všichni spolu s ním.“

Ano, tak to mnozí prožívali, já ve svých dvanácti letech zcela jistě a dobrovolně. Zda to tak na orbitě prožíval i Vladimír Remek, těžko říct. Ten měl v té chvíli dost svých starostí. Brzy o nich věděl celý národ, vlastně tehdy ještě oba národy.

Voják vlasti

Veřejnost se o Vladimíru Remkovi, do té doby neznámém mladíkovi, dověděla až první den letu, ve čtvrtek 2. března 1978, to z rozhlasu a televize. V pátek, když Sojuz 28 s kosmonauty Gubarevem a Remkem už půl dne směřoval ke komplexu Saljut 6-Sojuz 27 se soudruhy Romaněnkem a Grečkem, vyšly všechny deníky ve slavnostní úpravě. Propagandistická kanonáda byla připravena a mohla spustit. Trvala pak víc než týden, kdy se plynule slila s oslavami Mezinárodního dne žen, jimž mladý, ještě nezadaný Remek přinesl takový krásný dárek. Přestože se noviny rozepisovaly o technických a vědeckých parametrech letu, prvořadý byl ideologický a politický výklad události. Každému bylo brzy jasné, že Remek neletěl do kosmu jen kvůli nějakému konkrétnímu úkolu, tedy proto, aby „plnil úkoly početného kolektivu vědců, techniků, dělníků“, ale hlavně aby je plnil „z pověření naší socialistické vlasti“. A nejen to, i „celého socialistického společenství, ve jménu internacionalistické solidarity, spolupráce a míru, ku prospěchu celého lidstva“. Tak to stálo v úvodníku Rudého práva.

Remek byl uvědomělý občan socialistické vlasti, který plnil internacionalistický úkol, jenž skrz Sovětský svaz přinášel blaho a štěstí celému lidstvu. Tedy samozřejmě jen pokrokovému, kterému závidělo to nepokrokové. Tento výklad zůstal charakteristický pro celý způsob oficiálního vyjadřování, v tomto vzorci se bude další dny odehrávat propagandistický výklad; lidový jazyk si jako reakci najde svůj výklad a počne produkovat vtipy a anekdoty. Hned první den vyšel v Rudém právu obsáhlý životopisný článek, kde bylo možné se dočíst o vzorném dětství, mládí, ale i drobných rošťárnách mladého Vladimíra; nesl titulek Řadový voják vlasti, přičemž nešlo jen o to, že Remek byl skutečně voják v hodnosti kapitána, ale hlavně o to, že na „bitevním poli“, přeneseném do kosmu, bojuje za celou vlast. Vybaven byl příkladným životopisem, který měl být symbolickým vzorem šťastného mládí vyrůstajícího v socialismu a sloužit jako vzor pro ostatní. „Remek je živoucím příkladem, že naše mládež nemusí snít o nejnáročnějších povoláních – a to je zcela jiné postavení, než má mládež v kapitalistických zemích,“ napsal jistý uvědomělý člen Gagarinovy brigády z rokycanského Favoritu. Také v rodinném původu byl obsažen žádaný prvek vzorné reprezentace: otec, vysoký oficír, byl Slovák, matka Češka, všichni včetně dvou sester členové strany, respektive SSM. V útulném bytě ve vitríně moskevské suvenýry. Jako syn vojáka prožil mládí na různých místech republiky, avšak jeho srdce vždy tíhlo k rodným Českým Budějovicím, „k břehům Vltavy, kde prozkoumával romantické stezky a zažíval klukovská dobrodružství“. V jednom odvážnějším líčení se píše o jakési turnajové hře, při níž dva hoši proti sobě jeli na kole, dokud jeden neuhnul. Hned jsme to hráli taky…

Vedle toho stojí však Remkova uvědomělost, která se v oficiálním životopise, vydaném ČTK, dokumentovala třeba takto: „Největší zálibou Vladimíra Remka je však od dětství četba knih o revolučních a bojových tradicích čs. dělnické třídy a armády, děl sovětských spisovatelů o Velké vlastenecké válce, o hrdinství sovětských lidí.“ Poněkud monstrózní představa takového ideálního socialistického tvora je pak spolu s hrdinským činem inspirací pro následování a mohutnou lavinu závazků, leckdy kuriózních. Tak třeba zemědělci ve Velkém Krtíši se zavazují, že osejí ječmen na ploše 320 hektarů již za sedm dní místo původně plánovaných deseti, a to tak, že v noci budou připravovat půdu a přes den sít. Svazáci jednoho pražského závodu přijali kosmonauta Remka do pracovního kolektivu a po dobu jeho kosmického letu se zavázali, že budou odvádět pracovní výkon i za něj.

Až mne mrazí štěstím

Přímo ideálně se jevil rok Remkova příchodu na svět. „Narodil se v roce slavného Února“, jehož třicáté výročí režim právě několik dní před startem Sojuzu 28 okázale slavil. Třicetiletý Remek a jeho let byli důsledně představováni jako pokračování února 1948, de facto jeho potvrzením a rozvinutím na vyšším, „kosmickém“ stupni. Tak byl pojat například v básni Pozdrav našemu kosmonautovi jistého Karla Outraty, která vyšla v Rudém právu několik dní po startu: „Ty na kosmické lodi / nad Modrou planetou / neseš i našich / třicet únorových let.“ Jak píše doporučovaný Macura, Remkův let neměl v této interpretaci charakter samostatné události, nýbrž utvrzení toho, co se už jednou provždy stalo. Zároveň byl naší analogií s tím, co se stalo v Sovětském svazu, za kterým máme logicky několik těch desítek let ztrátu: tam se všechno stalo už včera. Tak jako únor 1948 byl naším říjnem 1917, tak byl Remek naším Gagarinem (titulek: Náš Gagarin se jmenuje Remek). A jako byl Gagarin ne pouze Gagarinem, ale také symbolem „sovětského lidu, který rozdrtil fašismus a začal budovat nový život“, byl i náš Remek symbolem československého lidu, který zvítězil v Únoru nad reakcí a začal po vzoru sovětského lidu budovat nový život. „Právě v těch gottwaldovských únorových dnech začal náš start do vesmíru,“ píše z paluby kosmonaut Remek. Protože normalizační režim, který byl dosazen na ruských tancích, odvozoval legitimitu od února 1948, bylo jasné, že bez věrnosti únoru by Čechoslovák nemohl do kosmu ani omylem. Díky tomu se občané vlasti a doslova celý svět stali svědky historické události: ČSSR se stala třetí zemí na světě, která měla zástupce v kosmu! Výstižně to vyslovil v Lidové demokracii zpěvák Václav Neckář, který rok předtím vydal progresivní dvojalbum s kosmickými písněmi Planetárium: „Až mne mrazí štěstím, když si uvědomím, že je československý občan příslušníkem třetí země, která mohla svého syna poslat do vesmíru.“

Bezpočtukrát se v těch dnech psalo a omílalo, že jsme se „zařadili“ po bok SSSR a USA a „předstihli“ všechny ostatní země včetně Velké Británie, Francie a podobně, kterým zbyly oči pro pláč, protože jejich spojenec, USA, se k tak velkorysému činu neměl. A tak bylo možné se dočíst, že ve francouzském tisku byla prý znát „melancholie“ a v západoněmeckém „závist“. Střízlivě bylo však nutné si přiznat, že naše přiřazení k velmocím by nebylo možné bez pomocné ruky štědrého bratra, Sovětského svazu, který „otevřel brány do kosmického prostoru i jiným národům“. Je tedy jasné, komu být za vesmírné dobrodružství vděčni a komu poděkovat. Z paluby lodi to také šestý den letu Vladimír Remek vzkázal pozdravem vedení komunistických stran SSSR a ČSSR: „Vím, komu děkovat z celého srdce. Chtěl bych poděkovat ústřednímu výboru KSSS, radě ministrů SSSR a soudruhu Leonidu Iljiči Brežněvovi... Chci poděkovat vám, občanům této republiky. Bez vaší práce a bez toho, co ji určuje, bez leninské politiky naší Komunistické strany Československa, bez upřímných, hlubokých vztahů mezi Československem a Sovětským svazem by to nebylo možné. Chci poděkovat i vedení naší strany a soudruhu Husákovi.“ Tak to chápe nejen Remek; noviny přinášejí důkazy, že to dochází i pracujícím, kteří sami sebe přiřazují do rolí učenlivých a vděčných žáků. V komentářích, ve vyjádření osobností i obyčejných pracujících se stále opakuje, že víme, komu jsme zavázáni, kdo nám dal tu příležitost, poskytl tu čest, zadal onen úkol. Kolektiv horníků z Tuchlovic například píše: „Byli to právě mladí lidé, horníci, kteří na našem dole začali rubat uhlí moderní dokonalou sovětskou důlní mechanizací. A právě proto přijali s největším pochopením let společné sovětsko-československé posádky.“ Třeba v Plzni se svazáci rozhodli uspořádat výstavu o „nejpokrokovějších sovětských metodách zvyšování spolehlivosti a kvality ve strojírenské výrobě“. Stranický poeta Jaroslav Moucha v Rudém právu básnil: „Na naši cestu od šeříků v máji / sovětská dlaň vždy nás chránila. / A dnes bratrská srdce rozmlouvají v kosmické lodi.“

Deset let po sovětské okupaci, „internacionální pomoci“, zažíval anální poměr k velkému bratru v těch devíti slavných dnech Remkova letu historické vyvrcholení. Vladimír Remek se k němu nechal použít a zneužít, přestože on jistě především chtěl dělat svou práci, kterou uměl. Všechno, co přišlo pak, byl už druhý život toho spíš nenápadného muže, jehož rozpačité ehm, ehm se dosud někde táhne hlubinami vesmíru.