V Brně před nádražím, což je samo o sobě dosti strašné místo, táboří skupina, psalo se o několika desítkách, Romů. Neví se moc, co s nimi, prý nabízené ubytování odmítají, nějaké se snad najde, vždy to ale bude potíž. Mluví prý maďarsky a samozřejmě romsky, nepatrně ukrajinsky a mají často dvojí občanství (ukrajinské a maďarské).

Pokud se to tedy dá zjistit, protože to jsou lidé, pro které je státní příslušnost podivný pojem, který jim vnutil (oni si nic jen tak vnutit nenechají) či poskytl nějaký stát. Jenže stát, stejně jako občanství, je cosi, co se vyskytuje mimo jejich představivost. Žijí totiž ve své vlastním „státě“, Romastánu, který nemá hranice a nalézá se tam, kam se oni, když je to možné, rozhodnou jít. Poeticky se jim říká děti větru.

Ty daleko spíš než s nějakou válečnou situací (která k nim naštěstí nedoléhá) souvisí s prastarým instinktem, jímž se jejich předci vždy řídili: jdu tam, kde je to pro mě výhodné, kde se otevře nějaká možnost, nějaká skulina pro to, abych vedl život, který chci a jsem zvyklý vést. A kde mi třeba něco dají. Byl to obdivuhodný instinkt a my, lidé humanisticky a svobodomyslně založení, bychom pro něj měli mít pochopení. Vždy zároveň tento instinkt narážel na tvrdý odpor, často i drasticky uplatňovaný: uřezávaly se jim nosy, uši, byli bičováni, pálily se jim vozy, vypalovalo znamení a tak dál. Dějiny Romů jsou dějinami krutého zacházení, které bylo střídáno pokusy nějak se s nimi dohodnout, najít kompromis a umožnit jim vést aspoň trochu život, který jim vštípily tisícileté vzorce – a přitom co nejméně utrpět. Rozumnější společnosti je nechaly prostě dělat si chvíli, co chtěli, a přitom se snažily se s nimi co nejrychleji a nejpřátelštěji rozloučit. Říká se ostatně, že původ francouzského slova Le Bohème, tedy starší výraz pro cikána, pochází z průvodního dopisu, kterým údajně vybavili první Romy za Jana Lucemburského, v němž byl tento veselý lid z Čech vřele všude doporučován.

Dnes už to bohužel není možné. Na Romy se nahlíží na jedné straně, jako by neexistovali jako svébytná identita (je to důsledek problematické ideologie stejnosti), nebo jako na postrach, se kterým lze strašit nalevo napravo. Je s nimi na jedné straně potíž, což se všeobecně ví, ale raději se o tom nemá mluvit, a na druhé to jsou oběti, o které je nutné se postarat, aniž by bylo jasné, jak vlastně – a aniž by to reálně šlo. Společnost na ně reaguje v nejlepším případě lhostejností – v horším strachem a odporem –, jejíž druhou stránkou je přetvářka a pokrytectví.

Romové si zatím vedou svou odvěkou alternativu k našemu způsobu života. Nevedou války, planetu ničí jen na místě, kde pobývají, a i to se dá po nich uklidit. Daně sice neplatí, ale zase toho tak moc nechtějí. Berou hlavně to, co se jim dává. Žijí si tak, jak jim to společnost umožní. Z běžného stanoviska na to někdy není moc hezký pohled. Ale je to jejich život a nemělo by se jim do něj moc zasahovat. Ze všech špatných možností je to to nejlepší, co se dá dělat.