Včera zemřel Svatopluk Karásek, evangelický farář, někdejší disident, politický vězeň a undergroundový písničkář, kterého StB donutila k emigraci. Vrátil se z ní a dělal faráře v Praze, nějakou dobu byl i v politice – jako poslanec a taky vládní zmocněnec pro lidská práva. Zažil toho hodně a taky ledacos vyzkoušel. Lidi, se kterými se setkal, na něj vzpomínají s láskou, úctou a rádi.

Někteří ho znali hlavně díky jeho písničkám, které se netvářily jako projev ojedinělé autorské individuality, zato si je mohl zpívat každý a nacházet v nich oporu pro svou víru třeba v to, že i v blbé a rozbředlé době československé normalizace je možné po sobě chtít nějakou pevnost a třeba ji i projevit, že pozemská moc je ve vší své zdánlivé neotřesitelnosti pomíjivá a že „ženský, ty jsou fajn“. Tyhle jednoduché životní pravdy zněly v jeho písničkách netriviálně a někdy taky zábavně, občas podané značně nefarářským slovníkem.

Oznámení o jeho skonu na jeho facebookovém profilu sdělovalo, že zesnulý „domachroval“, vysvětlující závorka informovala, že tuhle formulaci si předem „objednal“ Karásek sám, zjevně ve snaze dosáhnout, aby ani to úmrtní oznámení nebylo úplně vážné, ve vztahu ke smrti i k člověku, který jí právě prošel. Ten, kdo „machruje“, se předvádí, jenom se dělá, chlubí se výkony, jež třeba za moc nestály. V tomhle ohledu Karásek, myslím, nemachroval nikdy, i když historky, ty měl rád. Vůbec ze sebe machra nemusel dělat, nehrál si na něj. Ale byl jím.

Na Karáskových fotkách z mládí vyniká jeho tvář – ostře řezaná, je v ní něco snad až asketického, nebo dokonce prorockého. V očích ale neměl prorockou přísnost, zvěstování soudu. Jako poselství jeho písniček a jeho života se často připomíná verš z písně Garyho Davise, již Karásek zpíval v češtině: Řekni ďáblovi ne. Zní to jako striktní morální imperativ, jasně formulovaný požadavek, jak se zachovat v situaci, která umožňuje jenom tu biblickou řeč „ano, ano, ne, ne“, protože ďáblovi se nemělo říct: „Možná tak trochu jo, ale přehánět to rozhodně nebudu.“ Asi každý se o tomhle v životě poučí a často ho to poučení dost stojí. Svatopluk Karásek ale ani v nejmenším nepůsobil jako člověk, který by druhé soudil, zkoumal jejich různá selhání a měřil je přísným okem. Na málokom bylo tak zřetelně vidět, že je mezi lidmi rád, ve společnosti všech těch, kteří ty svoje životy všelijak pytlíkují a ledasčemu při tom podlehnou. Oči mu v takových chvílích zářily. Zvlášť to bylo vidět v těch posledních letech, kdy toho po mrtvici už moc nenamluvil a často mu stejně nebylo rozumět. Kontakt s lidmi ale kvůli tomu neprožíval s o nic menší radostí, když nemohl zpívat, tak aspoň seděl na pódiu a mával rukama do rytmu, když nemohl mluvit ústy, tak to dělal aspoň rukama, ani ne tolik gesty jako doteky. Společnost často opouštěl mezi posledními a radostně se při tom usmíval.

Netuším, jestli byl Svatopluk Karásek svatý člověk. Určitě to ale byl dobrý člověk a taky dost zkoušený. To dobro v jeho podání vypadalo nezvykle – ne jako velký úkol, laťka k nepřeskočení, k jejímuž zdolání se člověk musí hodně přemáhat, odpírat si, hodně toho vytrpět, být neustále ve střehu, aby nesešel z cesty, a pak stejně selhat, tak či onak. V životě, slovech, výrazu tváře Svatopluka Karáska působilo tak samozřejmě jako lidský dech.