Jeden český komentátor na v tu chvíli čerstvou zprávu o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně potratů napsal: „Tohle je skutečný výsledek práce ,woke‘ aktivistů. Bohužel.“ Myslím, že logiku, která se vyskytuje jinde, uplatnil na situaci, jež je trochu jiná.

Jsou třeba zákony, jako je ten zakazující nemístnou sexualizaci výuky na základních školách, který nyní platí na Floridě, a další podobné, jež do této rubriky spadají. Jedním z tahounů tohoto úsilí je aktivista, bývalý filmař a nyní pracovník newyorského Manhattan Institute Christopher Rufo, který získává od whistleblowerů a rozšiřuje ukázky toho, jaké absurdity prosazují „woke“ aktivisté ve firmách či právě v institucích, jako jsou školy.

Hrdě se hlásí k tomu, že jeho činnost je reakcí, že svým úlovkům dává publicitu, a to strategicky těm, které nejvíc pobouří průměrného voliče. A že to nedělá kvůli klikům nebo proto, aby ho pozval do svého pořadu na Fox News Tucker Carlson, ale spolupracuje s politiky za účelem politických změn. Jeho krédo by se dalo popsat tak, že konzervativci si musí osvojit tu část mentality liberálů, jež jim velí neostýchat se prosazovat změny veřejného prostoru.

Svět soudnictví funguje trochu jinak, ve srovnání s „woke“ aktivismem spíš geologickým tempem, a lidé, kteří zde vykonávají největší vliv, nemívají piercing a vlasy obarvené namodro. Jeden takový milník je zajímavé si připomenout.

Jmenoval se „Opusťme přikrčenou obrannou pozici v ústavním právu“. Prezidentem byl Barack Obama, příští prezidentkou měla být Hillary Clintonová a Tushnet vypočítával, kolik federálních soudců je už jmenovaných demokratickými prezidenty. A vyvozoval z toho, že „když tito soudci zaujmou agresivně liberální pozice, už se nemusejí obávat, že Nejvyšší soud jejich rozsudky zruší.“ Když z toho, že je vám štěstěna nakloněna, vyvodíte, že vám bude nakloněna věčně a vaše moc poroste do nebe – to je hybris.

„Kulturní války skončily; oni prohráli, my jsme vyhráli,“ psal dál Tushnet s jistotou hodnou Nikity Chruščova. Z toho mimo jiné vyvozoval: „Před liberály nyní stojí otázka, jak naložit s poraženými v kulturních válkách. Je to převážně otázka taktiky. Můj názor je, že tvrdá linie (,Prohráli jste, smiřte se s tím’) je lepší než vycházet poraženým vstříc, kteří – nezapomeňme – hájili a hájí pozice, jež podle liberálů nemají vůbec žádnou normativní sílu. Být hodný na poražené se neosvědčilo po občanské válce ani po rozhodnutí Brown (a tvrdá linie se docela osvědčila v Německu a Japonsku po roce 1945).“

Poté, co postavil své názorové oponenty na roveň Hitlerovi, doporučoval další kroky, mezi nimiž se skví věta, která Tushnetovi pomohla k proslulosti asi nejvíc: „Srát na Anthonyho Kennedyho“ (Fuck Anthony Kennedy). Kennedy, soudce jmenovaný prezidentem Reaganem v roce 1988, se vyprofiloval jako takzvaný „swing vote“ – mezi konzervativní a liberální frakcí soudců byl často tím, kdo svým příklonem rozhodl o tom, který postoj převáží. Soudci se tedy v kontroverzních případech, u nichž se dalo kalkulovat, že skončí před Nejvyšším soudem, snažili psát rozsudky tak, aby argumentace zaujala Kennedyho. S tím se prý musí skončit.

Tushnetův postoj mezi liberálními právníky rezonoval a osvojili si ho. To, co provozovali – nejen na soudech, ale i v administrativě – bylo po zásluze popsáno jako dobíjení raněných na bojišti. Proslulý je zejména případ, kdy se liberálové pokoušeli soudy donutit křesťanské majitele pizzerie v jakémsi zapadákově, aby hostili gay svatbu („Bake the cake!“, Upeč ten dort! znělo triumfálně sociálními sítěmi). A pak případ Kongregace malých sester chudých (Little Sisters of the Poor). To je malý ženský katolický řád, který provozuje domovy pečující o staré a bezmocné lidi. Má nějaké stálé zaměstnance a platí jim zdravotní pojištění. Obamova administrativa trvala na tom, že jim podle nového zdravotního zákona, tzv. Obamacare, musí proplácet antikoncepci. A vláčela jeptišky po soudech.

Hybris se postupně ukázala v celé své nahotě. Když byl Barack Obama v roce 2012 znovuzvolen prezidentem, měli demokrati většinu v Senátu. Tu ale v kongresových volbách v roce 2014 ztratili a s ní i jistotu hladkého jmenování nových soudců. Když Tushnet psal ještě dva roky poté, liberálové si stále mysleli, že to je jen dočasné, jen projev obvyklého jevu, že prezidentova strana ve volbách v mezidobí mezi prezidentskými volbami trochu ztrácí. A že to nemůže zvrátit zasloužený dlouhodobý trend. Jenže se to vyvíjelo trochu jinak.

Jestlipak Anthony Kennedy Tushnetův text četl? V každém případě si soudce, který už měl léta na důchod (je ročník 1936), svůj odchod pořádně rozmyslel. Načasoval si ho na rok 2018, kdy byl prezidentem Donald Trump. Ten jmenoval jeho nástupcem soudce Bretta Kavnaugha.

To je realita amerického Nejvyššího soudu, jehož soudci jsou jmenováni na doživotí. U nás jsou jmenováni na desetileté období. Což může vytvářet prostor k jinému druhu taktizování a taky občas lze slyšet názor, že by bylo dobré jejich službu omezit na maximálně dvě funkční období. V každém případě se u nás nemůže stát to, co v Americe. A to hned ve dvou konsekventních případech.

Jestliže Kennedy si takticky vybral čas odchodu do důchodu, liberální soudkyně Ruth Baderová Ginsburgová byla ještě starší než on (ročník 1933), ale zřejmě se považovala za nepostradatelnou. Někteří liberální aktivisté si uměli představit, co se může stát, a na možnost odejít včas ji delikátně upozorňovali („Retire, bitch!“) Ale její hybris ji dostihla. Hillary Clintonová se prezidentkou nestala a Ginsburgová už Trumpa v úřadě přežít nestihla. Zemřela v září 2020 a její nástupkyni jmenoval prezident Trump. Vybral Amy Coneyovou Barrettovou.

Kavanaugh i Barrettová hlasovali s většinou pro zrušení nálezu Roe.