Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem. Chvíli jsem je pozoroval a uvažoval, do jaké míry jde o maďarský stravovací návyk, nebo prostě jen o náhodu, ze které se nedá nic vyvozovat, ostatně pivo s chlebem jsem v dávném mládí konzumoval i já, ale přece jenom to byl jiný chleba než ten maďarský, tedy bílý, měkký a v ošatce, a možná si pak k tomu dají čabajku a uherák, což by bylo už skutečně zcela maďarské. A jak jsem tak na ně civěl, dostal jsem hlad, ale řekl si, že ho ukojím až v nějaké pravé csárdě ve městě, kam jsem právě přijel.   

Szombathely je skoro osmdesátitisícové město na západě Maďarska, nedaleko rakouských hranic. Po Šoproni, Sárváru a Veszprému to bude čtvrtá zastávka mé západomaďarské cesty, toho nenáročného tripu za panonskou exotikou. Jméno města se vyslovuje správně uhersky „sambatej“, ale když řeknete „sombatély“, tak to na nádraží v pokladně pochopí taky. Starý český název je prý Kamenec, ale to myslím už nikdo neví. Podobně jako německý název Steinamanger to pochází prý z hromady kamenných ruin, které na místě zůstaly po římské kolonii Savarii, jichž je nyní plné místní muzeum: římských náhrobků, stél, funerálních plastik veskrze ze 3. a 4. století po Kristu. Dalo by se říct, že Szombathely, hlásící se ke své římské tradici více způsoby, je nejantičtější město v Maďarsku, i když jen ve smyslu archeologickém.

K první z těch připomínek jsem došel asi po dvaceti minutách pěší chůze z nádraží, když se přede mnou objevil monumentální hotel Savaria, který tu zůstal z časů belle époque, ovšem nikoli antických, ale spíš fin de siècle nebo nějakou dobu poté. Však nezněly mi vstříc tóny Lehárových valčíků, temné klení maďarských honvédů ani výskání ženského personálu, ne, nikoli, vstříc neznělo mi nic, neboť hotel byl zpustlý a prázdný, velkolepá secesní fasáda oprýskaná a okna zaprášená. Pohlédl jsem skrz nemyté sklo do prostoru, kde dřív byla jistě honosná kavárna, nyní tam puchřely parkety a rozpadal se nábytek. Pokrytecky jsem povzdychl, že se nemohu ubytovat v hotelu, ve kterém bych se stejně neubytoval, protože proč utrácet za něco, co lze pořídit mnohem levněji v nějakém ošklivém penzionu, kam jsem směřoval. Jenže to je právě to, že kultura zaniká právě tím, když ustupuje kvalita a když ji vytlačují věci na jedno použití, bez náročnosti a noblesy, když se nepočítá s tím, že host přijede se sluhou a deseti kufry, že se bude chtít převléct na večeři do fraku, a tu večeři, samozřejmě s vybranými víny a za zvuku cikánské kapely, bude chtít strávit s nejlepšími kurtizánami z Panonie. A že to všechno mu poskytne spolehlivě a diskrétně hotel Savaria v Szombathely… Jenže jeho čas pominul. A fenébe!, jak říkají maďarští honvédi. Čili: zatraceně! 

Římská Savaria byla jednou z těch osad, které sloužily jako předsunutá militarizovaná hlídka civilizace. Založena byla v roce 43, tedy za Claudia, a byla po několik staletí centrem Horní Panonie, Pannonia Superior římské provincie, jejíž význam stoupal v souvislostí s tím, jak se na impérium tlačili různí barbaři ze severu a z východu: Sarmati, Svébové, Gótové… V Savarii dlouho sídlila jedna ze tří panonských legií, bylo to tedy město garnizonní, plné vojáků, antických vojínů a lampasáků. V jedné důstojnické rodině se zde narodil roku 315 nebo 316, tedy za císaře Konstantina, chlapec, jenž to dotáhl daleko, až na jednoho z nejmocnějších biskupů tehdejšího sotva křesťanského Západu. A protože se tedy narodil ve vojenské rodině, dostal jméno Martinus, tedy Bojovný, což on tedy byl… Maďarsky se Martin jmenuje Márton a je po něm pojmenována hlavní ulice a pak taky park a hřbitov a samozřejmě kostel, před kterým je jeho socha, na níž kupodivu nepůlí svůj vojenský plášť, aby ho dal žebrákovi, jenž se mu pak zjeví jako sám Kristus, nýbrž tam křtí pokornou pohanku, nejspíš nějakou Francouzku. Neboť do Francie čili Galie se Martin přesunul, konkrétně do města Tours, kde je jeho hrob a nad ním katedrála. Ale kolébku měl tenhle slavný a populární světec tady, v maďarském městě. A i když Maďaři sem přišli až sedm století po jeho narození, jakési domovské právo tu má. 

Já znám několik Martinů a je nutné říci, že cosi maďarského v každém z nich je, jsou to dosti svérázní a tvrdohlaví muži, trochu melancholici a cholerici, třeba Martin Weiss nebo Martin Putna nebo Martin Machovec, a to nemluvím o tom asi nejmagorštějším z Martinů, tedy Jirousovi, který byl sice Ivan, ale se jménem Martin se cítil lépe a jistěji. Nepředpokládám, že by tady, ve městě Szombathely, někdy byl, jestli o něm někdy slyšel, i když spíš ano, Jirous byl vzdělaný člověk a takové věci ho zajímaly… Tak jsem na něj tady chvíli myslel a zapálil za něj v jeho kostele svíčku, to by se divil… A protože atributem Martina jsou husy, mezi které se chtěl schovat, když za ním přišli, aby z něho udělali biskupa, hledal jsem ve městě nějakou restauraci, kde bych si na jeho počest dal husí stehno, které, jak jsem si našel ve slovníku, se řekne liba láb, jenže s tím jsem nevystačil a přiblížit se třeba k nějaké mladé ženě, ukázat si na ústa a vyhrknout „husí noha“ jsem se neodvážil.

Město není nezajímavé, i když nějaké výrazné dominanty postrádá, byť by snad za ni bylo možné považovat největší barokní kostel v Maďarsku, opravdový velkokostel, jenž chudák za války vyhořel, což je na něm vidět. Blízké Fö tér čili hlavní náměstí je rozsáhlé a má tvar roztahujícího se vějíře. Je tam barokní trojiční sloup, moderní kašna s nějakým mytologickým výjevem, jenž jsem nepochopil (čertík drží klacek, nejspíš bůh Pan), nízké měšťanské domy a kdysi jistě krásný a luxusní secesní obchodní dům, kde se nyní prodává asijský šunt. To je stejný příběh jako s tím hotelem. I v tom mi to tu připomínalo Čechy. V kavárně s kosmopolitním, tedy tuctovým nábytkem hrálo příšerné duc duc rádio, že jsem to nevydržel a odešel. Další věc, která mi připomínala domov. 

Takže jsem zase stál na náměstí a ze stěny jednoho domu vylézala polosocha muže v klobouku, brýlích a s hůlkou. Úzká lebka nemaďarského typu je opatřena knírkem a brýlemi. Joycelogové, kteří jistě čtou tyto zápisky, okamžitě vědí – tedy aspoň doufám, že vědí –, co tady James Joyce pohledává a proč vylézá z domu, nad jehož portálem je umístěna typická kruhová pamětní deska, která bývá na britských ostrovech a v Irsku a v Dublinu je na každém rohu, protože všude tam se odehrál nějaký kus děje neděje té velké nečitelné knihy Odysseus. Tahle deska nemá nic společného s dějem, nýbrž sděluje, že v tom domě se narodil otec hlavní postavy, Leopolda Blooma, židovský obchodník, pan Virág Rudolf, který někdy v polovině 19. století opustil Uhry a přes Vídeň a Terst (kde Joyce léta žil) se dostal do Dublinu, kde si poangličtil jméno, takže z maďarského Virág, což znamená květina, se stal Bloomem, tedy Kytkou. Prý tady taky slaví Bloomsday, 16. červen, chodí po Szombathely a honí je mýtus moderní literatury, vůně pečených skopových ledvinek, které miloval pan Bloom, intelektuální snobismus a proud vědomí. 

Jiného bludného Čecha honil hlad. Již dávno se vzdal naděje na husí svatomartinské stehno nebo husí játra na cibulce a snil aspoň o perkeltu či halászlé nebo prostě o obyčejném segedínském guláši. Však nic, co by ukojilo jeho skromné, ale urputné tužby nemohl nalézt. Vzpomněl si na chlapy před nádražím, kteří k pivu žmoulali bílý uherský chleba, a zalitoval, že se k nim nepřidal. Již několikrát obešel náměstí, vyhnul se jedné cukrárně a jedné pizzerii a několika kebabárnám, jejichž návštěvu by považoval za zradu na maďarské historii – a nakonec skončil v čínské restauraci, kde si dal kachnu po sečuánsku. Aspoň zůstal u pernatců. Servus, Márton…

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/