V únoru 2021 se ruský tank T-14 na platformě Armata poprvé předvedl za ruskými hranicemi, když byl vystaven na veletrhu ve Spojených arabských emirátech. Jako obvykle pak obrněnce tohoto typu projížděly centrem Moskvy na přehlídce konané 9. května. Vzbudilo to další kolo debat o budoucnosti tohoto tanku, který je dosud oficiálně prezentován coby „klenot“ ruského zbrojního průmyslu. Skutečnost je však mnohem složitější, jelikož se zdá, že program Armata spíš ilustruje řadu slabých stránek tohoto sektoru.

Tank T-14 Armata se veřejnosti poprvé předvedl 9. května 2015 na přehlídce, kde spolu s ním defilovala i další ruská bojová vozidla nové generace. Tank vzbudil velký zájem zejména tím, že jeho věž funguje bez přítomnosti osádky; tři vojáci sedí uvnitř korby ve speciální obrněné „kapsli“. To pochopitelně výrazně zvyšuje úroveň ochrany, ale logicky také technologickou náročnost a cenu výsledného vozidla.

Věže bez osádky obecně nepředstavují nic výjimečného, ale zpravidla se to týká menších věží na obrněných transportérech či bojových vozidlech pěchoty, jak ostatně názorně demonstrují i vozidla Pandur II sloužící v Armádě ČR. V kategorii tanků, které nesou kanony velkých ráží a sofistikované senzory pro řízení palby, jde skutečně bezmála o revoluci. Zároveň je však třeba dodat, že Američané dělali podobné experimenty už za studené války, ovšem usoudili, že takto řešená věž u tanku přináší příliš mnoho problémů.

Oficiální ruská či Rusku nakloněná média samozřejmě deklarují, že ruští konstruktéři všechny tyto problémy vyřešili a Armata je přelomovým vozidlem, které zcela změní situaci na bojišti. Už od oné první přehlídky ale zaznívaly též skeptické hlasy, které upozorňovaly, že jde o technologicky velmi rizikovou záležitost a že ruský průmysl možná nemá úroveň na to, aby se Armata v dohledné době dostala do sériové výroby.

V souvislosti s prezentací nového tanku zaznělo také oficiální prohlášení, že sériová produkce může záhy začít a že do roku 2020 může být dodáno okolo 2300 nových kusů. To však tehdy patrně žádný skutečný expert nebral vážně; střízlivě se odhadovalo, že v onom roce by mohl být ve službě nízký trojciferný počet. Takováto opatrnost byla vskutku namístě, i skeptické prognózy se nyní ukazují jako nemístně optimistické.

Realita první poloviny roku 2021 totiž vypadá tak, že se tanky Armata pořád ukazují pouze na přehlídkách. Během šesti let od oné první prezentace se neustále objevují zprávy, že by sériová výroba měla začít za rok či dva, jenže zatím se tak nestalo. Nyní se údajně počítá s dodávkami do konce roku 2022, ani tomu však již mnoho odborníků nevěří. Upozorňují, že vývoj vozidla vlastně pořád nebyl dokončen, protože Armatu trápí mj. problémy s elektronikou ve věži nebo s nespolehlivým a nedostatečně výkonným motorem.

Pro válku na Marsu

Oficiální ruská propaganda samozřejmě „jede“ tvrdě dál. Představitelé armády a zbrojní firmy Uralvagonzavod se předhánějí v úderných prohlášeních. V uplynulých letech jsme se tedy například dozvěděli, že Armata bude existovat též v robotické podobě bez osádky nebo že její vylepšené verze by mohly zůstat ve službě snad i v roce 2070. Vrcholem byla zřejmě informace, že tento tank by dokázal vést bojovou činnost i na Marsu.

Bylo také oznámeno, že tank Armata prodělal bojové zkoušky v Sýrii, ovšem naprostá většina odborníků (a to i ruských) to odmítla jako „falešnou reklamu“, jinými slovy lež. Usuzují, že je to pouze projev snahy vzbudit pozornost zahraničních zákazníků, neboť také u jiných ruských zbraní se povedlo získat exportní kontrakty mj. díky nasazení v Sýrii. Potvrzuje se, že Rusové nyní usilují především o prodej Armaty do zahraničí, zatímco ruská armáda se na toto vozidlo ve skutečnosti dívá (diplomaticky řečeno) rezervovaně.

Aktuální akviziční plány počítají s nákupem pouze 132 vozidel řady Armata, mezi která vedle tanků T-14 spadají též pěchotní vozidla T-15 a vyprošťovací obrněnce T-16. V daleko větších počtech se budou pořizovat tanky T-72B3, T-80BVM a T-90M, respektive modernizované varianty tanků vzniklých ještě za časů Sovětského svazu. To sice na jednu stranu ukazuje, že tyto staré konstrukce vozidel mají velký evoluční potenciál, jenže současně jde i o nelichotivé svědectví o skutečném stavu ruského zbrojního průmyslu.

Všechno totiž nasvědčuje závěru, že spuštění velkosériové výroby úplně nového tanku je dnes pro Rusko (přesněji tedy pro podnik Uralvagonzavod) naprosto nemožné. Nejde jen o technické problémy samotné Armaty, ale i o skutečnost, že firma Uralvagonzavod prostě nemá kapacity na to, aby mohla něco takového uskutečnit. Dosud nebyla vybudována ani žádná výrobní linka pro nový obrněnec a chybí množství kvalifikovaných pracovníků.

Onen nevelký dvouciferný počet tanků Armata, který byl zatím vyroben pro účely přehlídek a zkoušek, vznikl v podstatě jako výsledek ruční „kusové“ výroby, což se nesporně promítá i do jejich enormní ceny. Je také nutno upozornit na fakt, že v Rusku dlouhodobě selhává i systém výstupní kontroly kvality při hromadné produkci takřka čehokoli, což ostatně představuje též jednu z legitimních obav ohledně vakcíny Sputnik V.

Vnucuje se tedy otázka, proč se program Armata nadále těší tak silné podpoře. Tvrzení, že jde pouze o propagandistický nástroj, může být lákavé, je však příliš zjednodušující. Tohle by byl skutečně příliš drahý a komplikovaný propagandistický nástroj. Svou roli určitě hraje zmíněná snaha o vývoz a mezi možnými klienty se zmiňuje například Indie či bohaté arabské monarchie. Je tedy možné, že menší počet tanků Armata vstoupí oficiálně do služby především proto, aby se podpořily šance vozidla na mezinárodním trhu.

Další důležitá rovina může souviset s investicemi do technologií. Přestože Armatu pořád trápí různé problémy, vývoj tohoto vozidla nepochybně přinesl velmi cenné zkušenosti a technický pokrok, z něhož může ruský průmysl čerpat. Už se ostatně objevila zpráva, že začíná pracovat na koncepci tanku další generace, respektive na nástupci Armaty, který by se mohl dostat do služby někdy v polovině století. Ostatně též platforma Armata těží z pokusného tanku T-95, který byl intenzivně testován, avšak sériově se nikdy nevyráběl.

Skeptici tvrdí, že Armata dopadne víceméně stejně a že něco podobného posléze čeká i jejího už avizovaného nástupce. Podle jejich mínění jde o „PR projekty“, jež slouží především ruskému politickému režimu a jeho vedení, nikoli armádě. Upozorňují také na velké problémy Uralvagonzavodu. Kromě chybějících výrobních kapacit jde o fakt, že před několika lety firma téměř zbankrotovala a čelí i vyšetřováním korupce.

Pro Rusko však fungování Uralvagonzavodu představuje takříkajíc životní nezbytnost, jelikož jde o jediného domácího výrobce tanků. Do jeho struktury navíc patří mnoho dalších podniků, jež vyrábějí mimo jiné stavební stroje nebo železniční vagony. Koncern Uralvagonzavod zaměstnává tisíce dělníků a je vlastně „srdcem“ ekonomiky města Nižnij Tagil a celého regionu, jenž patří mezi spolehlivé opory ruského režimu. Existence Uralvagonzavodu je proto nesmírně důležitá i kvůli udržování veřejné podpory kremelského vedení.

Typický příklad problémů

Tank Armata je typickým, nikoli jediným příkladem problémů ruského zbrojního průmyslu, který zjevně zdědil řadu chyb toho sovětského. Další takovou ukázkou je nový bojový letoun Suchoj Su-57, jenž poprvé vzlétl v roce 2010, teprve nyní se však dostává do fáze počáteční sériové výroby. Většinu zbrojního průmyslu v Rusku kontrolují velké státní holdingy (jako Rostech, pod který spadá rovněž Uralvagonzavod), jež sice zajišťují zdánlivou stabilitu, ale často pracují pomalu a neefektivně.

Jeden ze špičkových ruských vojenských expertů, nedávno zesnulý Konstantin Makienko, byl ostrým kritikem této situace. Ilustroval ji na příkladu jednoho z oborů, kde Rusko stále značně zaostává, totiž na bezpilotních bojových letounech. Makienko porovnal situaci Ruska se zemí, jež v této oblasti naopak impozantně boduje, totiž s Tureckem, jehož bojové drony Bayraktar TB2 zaznamenávají rozsáhlé bojové i komerční úspěchy.

Pocházejí od relativně malé firmy, která se prosadila i navzdory dominanci tureckého státního leteckého podniku TAI. Je ovšem třeba dodat, že na tom se patrně podílí také skutečnost, že konstruktér těchto dronů Selcuk Bayraktar se oženil s dcerou prezidenta Erdoğana. Tak či tak platí, že v Rusku naprostou většinu kontraktů získávají právě mamutí korporace jako Uralvagonzavod, jejichž existence představuje pro Kreml nezbytnost.

Není tedy divu, že dodávky techniky pro ruskou armádu probíhají téměř vždy se zpožděními a že slábne též pozice Ruska na mezinárodním trhu. Patrně ho brzy předběhne dravá Čína (dřív jeden z hlavních ruských zákazníků) a vpřed se tlačí i další ambiciózní země jako Jižní Korea, Spojené arabské emiráty či zmíněné Turecko. Ruský průmysl má nepochybně stále obrovský potenciál, ovšem zároveň trpí velkými strukturálními problémy. Tank Armata, jenž měl symbolizovat vyspělost Ruska, tak nakonec symbolizuje spíš jeho stagnaci.