Tvoří Pánbůh Řecko a opravdu se do toho pustil: modré moře, běloskvoucí písčité pláže, olivové háje, vysoké hory korunované ledem. Dívá se na to archanděl Michael a říká: „Panebože, nemáš pocit, že jim toho dáváš nějak moc? To je přece vůči jiným národům nespravedlivé.“ „Nespravedlivé? Jen počkej, jaké jim udělám sousedy!“ odpoví Hospodin.

Podobný vtip se vypráví i o Izraeli nebo Indii, zemích, které také trpí obdobným smíšeným požehnáním shůry. Řecko-turecké vztahy balancují na hraně války v podstatě pořád, i když teoreticky jsou obě země spojenci v rámci NATO. Vesměs jde o provokace ve vzdušném prostoru, občas i na moři. Poslední krize kolem vědecké lodi Oruc Reis, která se vydala do sporných vod zkoumat ložiska zemního plynu a již při tom doprovázely zcela nevědecké lodi tureckého válečného námořnictva, byla jen další a kreativnější kapitolou v knize „Jak Ankara popichuje svoje sousedy bajonetem“.

Jedním z důsledků této permanentně doutnající krize je skutečnost, že Řecko si, na rozdíl od většiny evropských národů ukolébaných dlouhým mírem, musí udržovat funkční armádu, letectvo a námořnictvo pro případ, že by Turky napadlo přejít od běžných provokací k něčemu vážnějšímu. A to vyjde nejvíce zadlužený národ EU velice draho.

Před několika dny oznámil řecký premiér Kyriakos Mitsotakis, že Řecko nakoupí od Francie osmnáct stíhaček Rafale, dále nové fregaty a vrtulníky. Početní stav armády má být navýšen o 15 tisíc osob. Tyto plány nejsou právě levné, vyjdou celkově na miliardy eur, což je v řecké ekonomické situaci značná částka. A jelikož hospodářství v Řecku bylo epidemií covidu-19 a výpadkem turistické sezony postiženo právě tak jako ve Španělsku či v Itálii, půjde nejspíš o nákupy na dluh.

Nákupem francouzského zboží si Řekové zajistili určitou podporu ze strany francouzské vlády; na podobném mechanismu fungují i vztahy mezi bohatými arabskými královstvími a USA, kdy ropné peníze slouží k nákupům amerických zbraní. I Francie se potýká s vysokým zadlužením a následky covidu, takže příjem z prodeje stíhaček a fregat je pro ni vítaný.

Největším paradoxem celé situace je, že i Turecko, které teď řecké zájmy ohrožuje, je na tom ekonomicky bídně. Hodnota turecké liry se propadá, koronavirus měl stejně těžké efekty jako v jiných turistických zemích Středomoří, centrální banka vyčerpává poslední prostředky, kterými lze ještě bránit měnu, dolary utíkají do zahraničí po miliardách. Ačkoliv turecký stát sám o sobě příliš zadlužen není, nedá se totéž říci o soukromém sektoru, který si v lepších časech nabral půjčky denominované v tvrdé měně a teď sténá pod jejich tíhou. V takové situaci by čistě racionální hospodář rozhodně zbraněmi neharašil.

Jenže turecký prezident Erdogan není zrovna racionální hospodář a jeho kmenoví voliči (ty okrajové už totiž poztrácel) by mohli na válečnou rétoriku slyšet. Vyvolává v nich asociace s dávnou osmanskou říší, před jejímiž vojsky padaly pevnosti a kořili se králové. Šidítko velikosti a moci.

Prakticky vzato zanikla osmanská říše mimo jiné proto, že její drancovací model se přežil. S výjimkou několika velmi specifických surovin se dnes nevyplatí obsadit cizí území a začít je využívat ke svým potřebám. Guerillové války byly postrachem Američanů, Sovětů i Britů a v dnešním světě se vždy najde pár mocností, které rebely podpoří.

Pokud by došlo k nejhoršímu a mezi Řeky a Turky vypukla válka o ostrovy v Egejském moři, neměla by daleko ke vzájemně garantovanému zničení. Snad si to uvědomují i v Ankaře. Některé historické precedenty jsou ale nepříznivé. Argentinská vojenská junta vsadila začátkem 80. let na to, že vybičuje patriotismus a pojistí svoji domácí pozici dobytím britských Falkland. Vysoká hra jí však katastrofálním způsobem nevyšla.