Pražští Piráti přišli s návrhem legalizovat prostituci. Chtějí vyvolat hlasování o tom, aby magistrát vyzval k legalizaci poslance. Ze strany Pirátů nejde o první takový návrh. Loni se stejným nápadem přišel šéf pirátského poslaneckého klubu Jakub Michálek, plán ale zapadl. Doufejme, že ho i tentokrát potká stejný osud.

Piráti argumentují především ekonomicky. Tvrdí, že v sexuálním byznysu se ročně protočí až 10 miliard korun. Vzhledem k tomu, že vymýtit prostituci je téměř nemožné, lepší je ji zlegalizovat a zdanit. Taktéž by se prostitutky mohly stát živnostnicemi, a žádat tak například o hypotéky nebo o ošetřovné. Největší skupinou prostitutek jsou matky samoživitelky, takže zrovna ošetřovné by jim pomohlo.

Před rokem k tomu Michálek v Salonu Echa řekl toto: „Prostituce se přesouvá z ulic do klubů, stěhuje se do privátů, reklamy na sexpodniky nejsou na ulicích, ale najdete je na internetu, takže když zadáte nějakou adresu, je tam strašné množství inzerátů. Je to jako v jiných oblastech: když zavedete kamerové systémy, tak taky nezmizí zločin, jen se přesune kousek dál. Pro nás je podstata toho problému v tom, že je nutné rozlišit mezi dobrovolnou a nucenou prostitucí. Tu první chceme legalizovat, tu druhou postihovat a trestat.“

Zkušenosti ze zahraničí však ukazují, že legalizace nejstaršího řemesla nepomáhá. Problém je, že celá teze je postavená na víře v dobrovolnou prostituci. Legalizace prostituce vede k většímu zájmu o ni, což vede k většímu obchodu s lidmi. Nizozemsko legalizovalo prostituci v roce 2000. Podle amsterdamské zastupitelky Kariny Schaapmanové tento krok byl veden vírou, že většina žen to dělá dobrovolně. Jenže se ukázalo, že dvě třetiny žen jsou nelegální imigrantky a nikdo je neregistruje. Bývalý starosta Amsterdamu Job Cohen si zase stěžoval, že legalizace nevyhnala ze sexuálního byznysu organizovaný zločin.

Podobně to dopadlo na Novém Zélandu, který legalizoval prostituci v roce 2003. Organizovaný zločin z byznysu to neodstranilo a situaci žen v něm nezlepšilo. Jediní, kdo ze změny těžili, byli pasáci a provozovatelé nevěstinců, kteří se najednou mohli tvářit jako úctyhodní podnikatelé.

Ale ani u těch žen, které k prostituci nedonutil pasák, nejspíše nejde o zcela svobodné rozhodnutí. Napovídá to i údaj o matkách samoživitelkách. Tyto ženy si to nejspíše nezvolily jako perspektivní kariéru, ale ze zoufalství.

Dobře to ilustruje i britský dokument Selling Sex, který natočil Louis Theroux. Ten sleduje tři prostitutky. Zhruba třicetiletou svobodnou matku Victorii, která si chválí, že jí práce umožňuje flexibilitu, třiadvacetiletou studentku Ashleigh, která tvrdí, že se díky prostituci „cítí mocnější“, a Caroline, která se prostituci věnuje se souhlasem svého manžela Grahama. Prostituce je pro ni zase útěkem od „represivní náboženské výchovy“. Mohlo by se zdát, že se jedná o tři spokojené ženy, které si „šlapání chodníku“ samy vybraly.

Časem se však ukáže, že všechny tři jsou nešťastné a mají psychické problémy. Victoria utekla ve čtrnácti z domova a zažila „mnoho špatných sexuálních zkušeností“. Ashleigh má Aspergerův syndrom a mezi šesti a dvanácti byla zneužívaná. Graham zase přizná, že občas je „iritován“ tím, že jeho žena spí s ostatními muži.

Ve chvíli, kdy ve světě padají sochy historických otrokářů, by bylo vysoce nemorální, aby stát finančně těžil z moderního otroctví, nebo minimálně z práce, která činí účastnice hluboce nešťastné.

Ve státech, které se rozhodly řešit prostituci jinak než legalizací, se osvědčila dekriminalizace prodeje sexu a kriminalizace nákupu. Tedy ženy, jež k prodávání se často donutili kriminálníci nebo okolnosti, se nemusí bát policie. Přísně stíháni jsou však klienti prostitutek a kuplíři. Není to ideální, ale lepší než alternativy.