V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo.

Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku). Jeho nový film Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku v něčem navazuje na jeho osm let starý snímek Chlapectví, milovaný publikem i kritikou, film, který vznikal dvanáct let, aby hodnověrně zachytil dětství a dospívání hlavního hrdiny. Linklaterova novinka je dílo ambicí daleko skromnější, i pro něj je ale charakteristická snaha postihnout jakéhosi ducha dětství, vnímání světa i času dětskými smysly, dětskou imaginací. V tom filmu se popisuje vlastně dvojí dětství – dětství hlavního hrdiny Stana (Milo Coy), desetiletého kluka z Houstonu, který v roce 1969 bydlí v nově postavené čtvrti pro pracovníky NASA, a dětství nebo jakýsi okouzlený stav současné technologické civilizace, dobu, kdy si lidé mohli připadat jako na prahu nějaké úžasné a barvité budoucnosti, která lidstvu otevře nové obzory. Tu naději vyjadřovalo přistání Apolla 11 na Měsíci, vnímané tehdy jako první krůček na cestě ke hvězdám, jež měla nepochybně následovat.

Linklater film natočil tzv. rotoskopickou animací, tedy dobarvováním a dotvářením záznamu živých herců v reálných dekoracích, aby vypadal „kresleně“ (podobným způsobem vznikl český Alois Nebel nebo pozoruhodný starší Linklaterův film Temný obraz). Vzniká tak specifický efekt, z popisného realismu filmové kamery se může stát něco bližšího vzpomínce nebo snad snu. A Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je „vzpomínací“ film, dospělý hrdina mimo obraz (part vypravěče čte známý komik Jack Black) vzpomíná, jaké to bylo a jak se žilo v roce 1969, do toho výkladu jsou propletené hrdinovy klukovské fantazie, v nichž má i on důležitou roli v programu Apollo. Film vlastně nemá žádnou story, rozhodně to není příběh dospívání, přerodu. Mohla z něj vzniknout docela páprdovská přednáška – takhle to chodilo za mých dětských let, to si už dneska ani neumíte představit, milé děti. Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku ale působí velice živě a evokativně jako výsledek nepředsudečné snahy ukázat minulost, jak ji mohl vnímat dětský svědek, nepřikládat na ni hodnotová měřítka dneška, který je už dál, nebo si to o sobě aspoň myslí.

Divák může proletět svět jeho vzpomínek (Linklater je plus minus stejně starý jako jeho hrdina). Podívat se, jak to tenkrát ve společnosti, rodině a mezi dětmi chodilo. Dějiště je velmi specifické, jakási enkláva pokroku, do níž tehdejší konflikty a společenské rozbroje doléhají jenom z dálky, z televizních zpráv nebo vzpurných řečí hrdinovy nejstarší sestry. Popisuje dětství, které je v mnoha ohledech jiné – tělesné tresty jsou běžné doma i ve škole, leckterý ze způsobů, jimiž kluci a holky tráví společný čas, je z dnešního pohledu až hazardně nebezpečný, nikdo moc nedbá na životní prostředí, škodlivé látky atd. Z pohledu Linklaterova hrdiny je to ale normalita, nad ní je netřeba se jakkoli pozastavovat. Je to obraz počínajícího života, který se teprve bude rozhlížet. Hrdina ještě netuší, jak to s ním dopadne (dá-li se vůbec říct, že člověk nějak dopadne) ani jak se vyvine ta civilizační story, jejíhož začátku je svědkem. Tvůrce i divák v tom ohledu před ním mají informační náskok, dávné okouzlení je pro ně spíš důvod k nostalgii než žitá realita. Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je film spíš pro starší lidi, kteří si potřebují připomínat tímhle způsobem, co v jejich myslích už mohlo vyblednout. Jo, nějak tak to bylo. Snad to dnešní kluci a holky v tom základním mají podobně.

Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku (USA, 2022), režie a scénář: Richard Linklater, hrají: Jack Black, Milo Coy, Lee Eddyová a další, dostupné na Netflixu.